Český film přišel o jednu z největších nadějí. Nádherná herečka zemřela už ve 20 letech

Stačilo několik filmových rolí a bylo jasné, že československá kinematografie získala mimořádný talent. Režiséři o ní mluvili jako o herečce s výjimečnou citlivostí, kamera ji milovala a diváci si ji okamžitě oblíbili. Místo dlouhé kariéry ale přišel tragický konec, který dodnes patří k nejsmutnějším příběhům českého filmu. Jana Rybářová odešla v pouhých dvaceti letech, ve chvíli, kdy se její hvězda teprve začínala naplno rozsvěcet.

Narodila se 31. března 1936 v Praze. Od dětství se věnovala baletu, hře na klavír a později studovala taneční obor na pražské konzervatoři. Právě tam si jí všiml režisér Václav Krška, který hledal představitelku Aničky Karasové do filmu Stříbrný vítr podle předlohy Fráni Šrámka. Přestože před kamerou nikdy nestála, získala hlavní ženskou roli a její přirozený projev okamžitě zaujal odborníky i diváky.

Během následujících tří let natočila několik filmů, ať už zmíníme nezapomenutelný Stříbrný vítr  nebo snímky Labakan, Legenda o lásce, Dalibor a Proti všem. Vedle filmování nastoupila také do angažmá v tehdejším Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého.

Kritici ji označovali za jednu z největších nadějí nastupující herecké generace a očekávalo se, že bude patřit k hlavním tvářím československého filmu padesátých let.

Anička ze Stříbrného větru ji proslavila

Film Stříbrný vítr měl premiéru v roce 1954 a pro osmnáctiletou herečku Janu Rybářovou znamenal životní zlom. V roli Aničky Karasové po boku vycházející hvězdy Eduarda Cupáka jako Ratkina vytvořila citlivou a něžnou postavu, která dokonale ladila s poetikou Krškova filmu. Kritici i diváci se shodovali, že se na plátně objevila mimořádná herecká osobnost.

Sám Václav Krška na ni později vzpomínal jako na velmi plachou dívku. „Byla plachá, skromná, téměř nepozvedla oči od země.“

Právě tato křehkost se však před kamerou proměnila v mimořádně přesvědčivý výkon.

Stříbrný vítr dodnes patří k nejvýznamnějším filmům její krátké kariéry.

Telefonát, který ji už nezastihl

Na mimořádný talent Jany Rybářové upozornila už o rok dříve také titulní role v psychologickém dramatu Robinsonka, natočeném podle stejnojmenného románu Marie Majerové.

Ztvárnila dospívající Blaženku, citlivou dívku hledající své místo ve světě, a znovu potvrdila, že dokáže přesvědčivě zahrát křehké, vnitřně složité postavy. Právě díky výkonům ve Stříbrném větru a Robinsonce se o ní začalo mluvit jako o jedné z největších hereckých nadějí své generace.

Její křehká povaha se však podle pamětníků stala jedním z důvodů, proč jen obtížně snášela tlak, který s sebou přinesla rychle nabytá popularita.

Výraznou stopu v jejím životě zanechal platonický vztah s operním pěvcem Přemyslem Kočím. Seznámili se při natáčení pohádky Legenda o lásce v Bulharsku. Kočí byl ženatý a jejich blízký vztah vyvolal množství spekulací. Objevovaly se pomluvy, že herečka čeká dítě nebo chce rozvrátit jeho manželství. Nic z toho se nikdy nepotvrdilo, přesto se fámy šířily velmi rychle a Jana Rybářová je nesla mimořádně těžce.

Historik filmu a publicista Pavel Taussig v rozhovoru pro Hospodářské noviny upozornil, že za její tragédií nestála jediná příčina. „Nebyla to jen nešťastná láska. Sešlo se víc okolností. Její mimořádná citlivost, obrovský tlak okolí i atmosféra doby.“

Podobně se vyjadřují i další badatelé. Jednoduché vysvětlení, že spáchala sebevraždu pouze kvůli jednomu vztahu, podle nich celý příběh zjednodušuje. Svou roli mohly sehrát také anonymní dopisy, pomluvy, psychické vyčerpání i vysoká očekávání, která na mladou herečku doléhala.

V noci z 11. na 12. února 1957 Jana Rybářová ve svém pražském bytě zemřela po otravě svítiplynem. Bylo jí pouhých dvacet let.

Režisér Jiří Weiss jí právě v den smrti telefonoval s nabídkou hlavní role ve filmu Vlčí jáma. Telefon ale už nezvedla ona. Hovor přijala její matka a režisérovi oznámila, že Jana zemřela. Role pak připadla Janě Brejchové a stala se jedním z milníků její kariéry.

Její přetrhnuté nadějné kariéře a smrti věnoval Jaroslav Seifert báseň ve sbírce Koncert na ostrově. Ani po téměř sedmdesáti letech nelze s jistotou říct, co přesně se odehrávalo v její mysli během posledních měsíců života.

Československý film tehdy přišel o mimořádný talent, který nestihl naplnit svůj obrovský potenciál. Dodnes zůstává symbolem nádherné herečky, jejíž hvězda zazářila oslnivě, ale jen na velmi krátkou dobu.

Zdroje: Hospodářské noviny, Vlasta, Blesk, Super, ČSFD