Naposledy se před kamerou usmála a pak šla na popravu. Tragický osud Anny Letenské nemá v českém filmu obdoby

Před kamerou vždycky bývala veselá a temperamentní. Ve skutečnosti si prošla peklem. Nikdy ale na sobě nedala žádné utrpení znát. I když nejspíš tušila, že ji hned po dotočení poslední role čeká poprava.

Pořád se usmívala a žertovala, ačkoliv už věděla, že jejího manžela zatklo gestapo a že stejný osud pravděpodobně čeká i ji. Anna Letenská ale svou poslední roli v komedii Přijdu hned dotočila s grácií sobě vlastní. Poslední klapka padla 2. září 1942. Hned následující den herečku skutečně zatklo gestapo. Premiéry filmu už se tak nedožila. Nacisté ji zavraždili v koncentračním táboře Mauthausen.

Hrála temperamentní ženské postavy

Anna Letenská se narodila 29. srpna 1904 v Nýřanech jako Anna Svobodová. Herectví měla prakticky v krvi. Její rodiče Marie a Oldřich Svobodovi působili u kočovných divadelních společností a později v Jihočeském národním divadle v Českých Budějovicích. Divadlo proto provázelo budoucí herečku od dětství.

Před filmovou kamerou se začala pravidelně objevovat na konci třicátých let minulého století. Mezi lety 1937 a 1942 ztvárnila celkem dvacet pět rolí. Zahrála si například v Babičce, Rukavičce, Městečku na dlani nebo filmu Valentin Dobrotivý. Typické pro ni byly především energické a temperamentní ženské postavy.

Významným kariérním mezníkem se stal rok 1939, kdy získala angažmá v Městském divadle na tehdy ještě Královských Vinohradech (dnes Vinohradech). Právě zde prožívala nejúspěšnější období své divadelní kariéry. Trvalo ale příliš krátce, pouhé tři sezony.

Osudné přátelství

V roce 1941 se Letenská podruhé provdala. Jejím manželem se stal architekt Vladislav Čaloun, který se mimo jiné přátelil s lékařem Břetislavem Lyčkou. A právě toto přátelství nakonec tragicky zasáhlo do života obou manželů.

Lyčka patřil mezi spolupracovníky československého odboje a po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha ošetřil zraněného parašutistu Jana Kubiše. Když nacisté postupně začali rozplétat síť pomocníků výsadkářů, ocitli se v nebezpečí také lidé z Lyčkova okolí.

Letenská poskytla nocleh jeho manželce Františce. Gestapo se však postupně dostalo i na stopu Čalounových. Vladislav Čaloun byl tak 17. července 1942 zatčen. Pro Annu Letenskou začalo období, které je dnes pro nás absolutně nepředstavitelné. Zatímco její manžel byl v rukou gestapa, ona stále natáčela. To už ale nemělo trvat dlouho.

Měla roztočenou komedii Přijdu hned režiséra Otakara Vávry. Letenská v ní ztvárnila výraznou komediální postavu domovnice Koubkové. Producent Miloš Havel se Letenské snažil pomoci, seč mu síly stačily. A nakonec se mu podařilo získat souhlas, aby alespoň mohla roztočený film dokončit.

„Tento příjemný, něžný a staromilský film mám rád. Zároveň se k němu musím nutit. Film má podle mne tragický nádech. Když ho sleduji, je mi smutno,“ zmiňuje fanoušek s přezdívkou Lelíček v diskuzi na ČSFD.

Zastřelili ji

Mezitím pravidelně docházela do Petschkova paláce za vězněným manželem. A gestapo ji bedlivě sledovalo. Poslední klapka filmu Přijdu hned padla 2. září 1942. O pouhý den později, 3. září, byla Letenská přímo v Petschkově paláci zatčena.

Nejdříve skončila ve věznici na Pankráci, následně ji převezli do Malé pevnosti v Terezíně. Odtud vedla cesta do její cílové stanice – koncentračního tábora Mauthausen. Tam dorazila spolu s dalšími lidmi, kteří byli nacisty odsouzeni za pomoc československým parašutistům a odboj.

Dne 24. října 1942 zde proběhla jedna z největších hromadných poprav českých odbojářů a jejich spolupracovníků.

Během jediného dne nacisté zavraždili 262 lidí. Mezi oběťmi byla i Anna Letenská. A tak se doslova naposledy usmála před kamerou a pak šla na popravu. Tragický osud Anny Letenské nemá v českém filmu obdoby.

Podle údajů z jejího úmrtního listu nalezeného v mauthausenském archivu byla zastřelena v 10:56. Bylo jí pouhých třicet osm let. Její manžel Vladislav Čaloun zůstal naživu ještě další tři měsíce. Nacisté ho v Mauthausenu zavraždili 26. ledna 1943.

Zdroj: csfd.cz, encyklopedie.idu.cz, nyrany.cz