Lhal jsem si, nebylo se mnou k žití, přiznává herec Jiří Langmajer
Skvělý herec, ale také enfant terrible, člověk s rozervanou duší a vnitřními démony. U Jiřího Langmajera jsme ještě před několika lety mohli mít obavy, kam ho jeho sebedestruktivní chování zavede. Workholismus, večírky, ženy, neuspořádaný život, odmítal se zastavit a utíkal sám před sebou.
Nakonec potkal herečku Adélu Gondíkovou, dnes už je jeho manželkou. Společně se odstěhovali do Posázaví a pomocí své ženy, terapeutů, antidepresiv i vlastní vůle, konečně Jirka našel vnitřní rovnováhu.
V rozhovoru pro magazín Reportér se svěřil, jak kolem padesátky dostal jeho život jiné směřování. V rámci sebereflexe se vrátil do toho, jak to měl nastavené v minulosti.
Lidé se mnou potřebovali normálně žít
„Sám sobě jsem pořád šlapal na paty a stoprocentní nasazení (pracovní) vyžadoval i po ostatních. Za což se nestydím, ale vadí mi, jaké se k tomu přidružovalo moje osobní chování, ta věčná rozháranost a sebe zahleděnost.“ Přiznává, že to s ním k žití moc nebylo.
Lhal jsem si, že když budu tvrdě makat, nikdo mi přece nemůže nic vyčítat, jenomže co je komu do toho, že furt jenom makám?! Lidi se mnou také potřebovali normálně žít a komunikovat,
dodává v interview.
Jak psal kdysi Blesk, byl to rok 2010, kdy se Jiří Langmajer začal tajně stýkat se svou hereckou kolegyní Adélou Gondíkovou. Vztah se nejprve snažili držet v tajnosti, Jiří byl ještě v té době ženatý s tehdejší manželkou Kamilou, s níž má dvě dcery. Ovšem jejich manželství procházelo dlouhodobou krizí.
Adéla Gondíková byla osudovou ženou, která stojí za Langmajerovým osobnostním přerodem, byť sama říká, že se ho nijak nesnažila změnit. Spíše mu je oporou. „Já určitě nebudu ta, která by mu zaklekla na krk a říkala, co může a nesmí dělat, jinak ho opustím,“ prohlásila pro magazín Reportér.
Herec vyhledal psychiatra, aby si udržel vztah
„Cítil jsem, že je (Adéla Gondíková) schopná chápat mě i s tou divnou povahou, ale nevěděl jsem, jestli bude mít takovou trpělivost navždy. Nechtěl jsem o ni přijít, a proto jsem vyrazil k psychiatrovi s tím, že mám problém,“ vysvětluje herec svoji motivaci, díky které konečně vyhledal pomoc. „Už to přiznání, že potřebuju pomoc, je pro mnoho machistických chlapů problém. Mě možná zachránilo… po mnoha sezeních jsme našli vhodná antidepresiva, aby mi například netlumila emoce. Ulevilo se mi,“ přiznává Langmajer.
Vyzrálost kolem padesátky
Podle jeho slov konečně kolem padesátky pochopil, jak hezky může rodina fungovat. Nešílí, když nemůže zrovna pracovat, a klidně si dá v létě dva měsíce pauzu, což bylo dříve nepředstavitelné. „Po padesátce mi prostě došlo… že potřebuji občas nabrat sílu a dostávat do té své vypité a vypráškované hlavy nové vjemy,“ prohlašuje upřímně. Alkohol už si dopřává jen občas, začal se otužovat a kromě své lidské lásky si zamiloval psa, kterého si s manželkou pořídili. „Já říkal, že ten pes bude chudák, že si na něj nenajdeme čas, zněl tu pláč, výčitky, až těsně před covidem jsem podlehl. Času bylo najednou dost a já nechápal, jak neuvěřitelné emoce ve mně Maybe (labrador) vzbudila, jak moc ji miluju a hlavně – kolik lásky dostávám naopak od ní,“ uzavírá herec rozhovor.
Zdroj: Magazín Reportér listopad/22, Blesk