Na tento okamžik nikdy nezapomene. Slavná česká sportovkyně přišla o oba rodiče

Stojíte na absolutním vrcholu, miluje vás celý národ, ale osud se rozhodne otestovat vaše hranice až na samou mez lidských sil. Prožila si chvíle nejhlubší bolesti, i momenty, kdy její vlastní tělo odmítlo poslušnost. Dokázala se znovu postavit na nohy?

Když se řekne její jméno, většina z nás si představí nespoutanou energii, nakažlivý smích a nezdolný optimismus. Málokdo však vidí neviditelné jizvy, které si v sobě nosí oblíbená a nezdolná česká snowboardcrossařka. Tou největší a najednou nejbolestivější ranou, se kterou se musela v životě vyrovnat, byla před pár lety předčasná smrt obou rodičů. Významnou oporou v jejím životě se stal její partner a dnes již manžel, který je sám velmi známou tváří, úspěšným a populárním českým divadelním i filmovým hercem.

Marek Adamczyk, které ho proslavily seriál České televize Kukačky nebo role lyžaře Bohumila Hanče ve filmu Poslední závod, stál pevně po její boku, když se rozhodla vystoupit z komfortní zóny sportovních areálů. Eva Adamczyková i Marek tehdy přijali nabídku, která je zavedla na nablýskaný parket televizní soutěže StarDance. Pro sportovkyni zvyklou na drsnou dřinu to byl úplně jiný svět. Svět elegance, emocí a odhalení vlastní zranitelnosti před zraky milionů diváků u obrazovek.

Tělo jako symbol vzdoru i ve filmovém dokumentu

Jedním z absolutních vrcholů její televizní cesty bylo vystoupení, na které diváci ani porota dodnes nezapomněli. Společně se svým tanečním partnerem Jakubem Mazůchem vsadila na rumbu, která v sobě nesla hluboké osobní poselství. Jako hudební doprovod si vybrala silnou píseň „Tělo“ od zpěvačky Ewy Farne. Text skladby se stal dokonalou paralelou k jejímu vlastnímu osudu. Vypráví totiž o tom, co všechno lidské tělo dokáže vydržet, jaké šrámy si nese, a jak je důležité ho milovat i přes všechny prožité rány a operace.

Na parketě tehdy nechala celé srdce. Neumí nic napůl, ani lyžovat, ani tančit. Přestože celou taneční show nakonec nevyhrála a odnesla si stříbrnou pozici, zapsala se do historie soutěže jako jedna z nejvýraznějších osobností vůbec.

Předcházelo tomu totiž brutální zranění obou kotníků, které málem ukončilo její kariéru.

„Učit se chodit, jezdit na vozíku a vracet se zpátky do formy, asi to není úplně triviální věc,“ ohlížela se zpětně za obdobím, kdy její trenér Marek Jelínek propadal skepsi. Ona sama ale situaci nevnímala fatálně. „Nejvíc jsem se bála toho, že už si nikdy neužiju tu jízdu naplno a nebudu moct závodit bez bolesti.“ Všechny tyto zlomové okamžiky, vnitřní démony i chvíle čiré euforie citlivě mapuje celovečerní časosběrný dokumentární film s výstižným názvem Efka: Nejrychlejší holka ve vesmíru.

Režisér Markus Krug v něm diváka provází od momentu těžkého zranění kotníků až po triumfální návrat na světový trůn. Snímek však nahlíží hluboko pod povrch sportovních výsledků a ukazuje Evinu léčivě normální, střízlivou životní filozofii. V kontrastu mezi domácím archivem plným veselého dětství a otevřenou, nesmírně silnou zpovědí o odcházení obou rodičů, divák pochopí, kde se v ní bere ta pověstná buldočí vůle.

Olympijské stříbro a nejkrásnější životní role

Tím však její neuvěřitelný příběh zdaleka neskončil. Po tanečním intermezzu přišel další obrovský životní zlom a ta nejkrásnější role, jakou si žena může přát. Stala se maminkou a přivedla na svět syna Kryštofa. Mnozí si mysleli, že s mateřstvím se její vrcholová kariéra definitivně uzavře. Jenže Eva Adamczyková – rodným jménem Samková – slovo „nemožné“ ve svém slovníku nemá.

Rok a pouhé dva měsíce po porodu dokázala něco, co hraničí s lidskými možnostmi. Absolvovala tvrdý a neskutečně rychlý návrat do světové špičky snowboardcrossu a probojovala se na Zimní olympijské hry 2026 v Miláně a Cortině. V Livignu pak předvedla dechberoucí jízdy.

V infarktovém finále vybojovala fantastickou stříbrnou olympijskou medaili, když za vítěznou Australankou zaostala o pouhé čtyři setiny sekundy. Příběh Evy Adamczykové je důkazem, že ty největší bitvy nevyhráváme na sportovištích, ale uvnitř sebe sama.

Zdroje: idnes.cz, super.cz, Čestmír Strakatý podcast