Nad tím, co se stalo při natáčení Sanitky, zůstává rozum stát. V českých seriálech nemá podobná věc obdoby

Natáčení seriálu Sanitka, který patří k nejoblíbenějším seriálům z lékařského prostředí, bylo pro celý štáb velmi náročné. Režisér Jiří Adamec chtěl, aby výsledek byl pro diváky tak důvěryhodný, že nebudou vůbec přemýšlet, že jsou to kulisy. Což se mu podařilo. Ale vydrželi ten tlak všichni herci? Jeden přiznal, že se mu na place udělalo příšerně zle a nad tím, co se doopravdy přihodilo, zůstává rozum stát.

Patří k nejslavnějším seriálům československé televize a dodnes budí emoce. Málokdo však ví, že jedna z nejdramatičtějších scén Sanitky nebyla náročná jen pro diváky. Když herci dorazili na natáčení rozsáhlé katastrofy, jednomu z nich se udělalo strašně špatně a musel z placu pryč. To, co uviděl před sebou, bylo až nepříjemně skutečné.

Sanitka scenáristy Jiřího Hubače a režiséra Jiřího Adamce se od svého uvedení v roce 1984 zařadila mezi televizní legendy. Tvůrci si zakládali na realistickém zobrazení práce záchranářů a lékařů. U jedné z klíčových epizod posunuli hranice tehdejší televizní tvorby ještě dál.

Inspirovali se skutečnou leteckou katastrofou jugoslávského letadla u Suchdola z roku 1975, při níž zahynulo 79 lidí. Právě tato tragédie se stala předlohou pro slavný závěrečný díl seriálu.

Když katastrofa vypadala až příliš skutečně

Režisér Jiří Adamec nechtěl, aby diváci sledovali obyčejnou televizní kulisu. Pro natáčení proto vznikla rozsáhlá scéna havárie, která měla působit co nejvěrohodněji. Filmaři si dokonce pořídili skutečné vyřazené dopravní letadlo.

„My jsme si koupili vyřazené dopravní letadlo, to se rozřezalo na několik kusů a převezlo na místo. Pyrotechnici ty kusy ještě roztrhali, aby celá ta scéna vypadala důvěryhodně,“ vzpomínal v rozhovoru pro Aha! po letech režisér Adamec.

Kolem trosek byly rozházené osobní věci cestujících, zavazadla. Kvůli co největší autenticitě štáb spolupracoval také s lidmi z tehdejšího svazu invalidů, kteří se objevili přímo před kamerou. Stejně fascinující byl průjezd kolony sanitek Prahou. Vše vypadalo jako doopravdy!

Právě realističnost celé scény měla nečekaný dopad i na některé herce. Podobná situace nemá v českých seriálech obdoby.

Nervy pracovaly, udělalo se mu zle

Představitel doktora Karla Karlíka herec Svatopluk Skopal, později v dokumentárním cyklu Pokračování příště přiznal, že pohled na připravené místo katastrofy na něj silně zapůsobil.

V díle s příhodným názvem Sanitka Skopal popisuje, že když dorazil na natáčení a viděl před sebou tuto scénu, udělalo se mu silně fyzicky nevolno. „Bylo mi na zvracení,“ vyprávěl.

Důvodem byla naprosto dokonalá a mrazivá iluze celého neštěstí. Scéna byla připravena neobyčejně realisticky a sugestivně – na místě ležely desítky komparzistů invalidů, které maskéři precizně upravili tak, aby jejich chybějící končetiny a těla vypadaly jako čerstvá, krvavá zranění po pádu letadla.

Celkový pohled na věrně ztvárněné trosky, kouř, „mrtvé“ a „raněné“ byl pro herce natolik šokující a autentický, že u něj vyvolal okamžitou nevolnost a musel na chvíli z placu pryč.

Že nešlo o obyčejnou televizní dekoraci, potvrzoval i sám Adamec. „Chtěli jsme, aby to bylo autentické, a to se nám také podařilo.“

„Troufám si říci, že od té doby u nás taková scéna nebyla natočena,“ uvedl pro Aha! režisér.

Právě podobné detaily pomohly vytvořit seriál, který si diváci pamatují i po více než čtyřech desetiletích.

Sanitka totiž nestála jen na hvězdném obsazení v čele s Jaromírem Hanzlíkem, Svatoplukem Skopalem, Petrem Nárožným, Petrem Kostkou, Zlatou Adamovskou, Pavlem Zedníčkem či Jiřím Bartoškou, ale také na mimořádné snaze ukázat svět záchranářů co nejvěrněji.

Ústřední píseň Můj čas v podání Hany Zagorové, Petra Kotvalda a Stanislava Hložka okamžitě ovládla rozhlasový éter a stala se jedním z největších hitů té doby.

Mrazivé proroctví pro Jiřího Bartošku

Když v prosinci roku 1984 miliony diváků u televizorů doslova oplakávaly tragickou smrt doktora Skalky, málokdo tušil, že jeho představitel Jiří Bartoška začne už o pár měsíců později svádět stejně drsný boj o vlastní přežití.

V roce 1985 prožil klinickou smrt – po zpackané injekci železa, na které měl silnou alergii, mu šlo poprvé vážně o život. Hrobníkovi z lopaty utekl, ale hned o rok později přišel další kritický moment. Bartoškovi praskly žaludeční vředy a začal masivně krvácet do břicha.

Tehdejší socialistické zdravotnictví ho sice zachránilo, ale s fatální dohrou: s krevní konzervou mu lékaři do těla nechtěně zatáhli těžkou žloutenku. Záchranářský kolotoč se rozjel nanovo. Následovalo rok a půl drsné léčby.

Bartoška ale tehdy ukázal přesně tu lví náturu, jakou diváci milovali u jeho seriálového lékaře – všem těmto děsivým peripetiím se nakonec dokázal postavit s chlapskou hrdostí a svým typickým, neodolatelným úsměvem.

V případě Jiřího Bartošky přinesl čas ještě jeden zvláštní paradox. Nikdo z diváků, a tehdy samozřejmě ani sám Bartoška, nemohl tušit, jak děsivě tahle role předpoví jeho vlastní budoucnost.  Jeho doktor Skalka v seriálu bojoval s vážnou nemocí. O mnoho let později musel podobně těžký zdravotní zápas svést i samotný herec. Jeden ze seriálových motivů tak připomíná skutečný život velmi bolestně.

Zdroje: Blesk, Česká televize, Extra.cz, Aha!, ČSFD, Český rozhlas