Elvis Presley si troufl hrát hudbu, které se slušní lidé vyhýbali jako čert kříži
Elvis Presley – jméno, které zná snad každý jako synonymum pro rock and roll. Ve své době to měl však těžší. Byl to chlapík co hrál hudbu a měl styl, na který se takzvaní „slušní lidé“ dívali skrz prsty – ne-li s otevřeným nepřátelstvím.
Dneska je králem rock and rollu a jednou z největších hvězd 20. století, ale jeho nástup v půlce padesátek byl pro tehdejší konzervativní Ameriku pořádný šok. Byla to doba, kdy se všichni snažili zapadnout, platila přísná pravidla a rasová segregace, a hlavně na Jihu byla na denním pořádku.
Hudba a styl, které otřásly světem
Co na něm vlastně tolik vadilo? Nebylo to jen o hlasité hudbě nebo o tom, jak se hýbal. Ten odpor byl tak silný, protože Elvis ohrožoval zavedené pořádky, i ty rasové. Nadávky do vulgárnosti často jen skrývaly strach, že jeho popularita smíchá rasy a naruší hierarchii.
Kritici ho nazývali ďáblem, jeho hudbu obscénní. I Frank Sinatra ji odsoudil jako něco, co kazí mládež. Nálepka „neslušný“ tak nebyla jen o vkusu, ale spíš o strachu z mísení kultur a ras. A ti „slušní lidé“? Ti prostě bránili staré, často rasistické pořádky. Elvis se jim postavil.
Zrod rebela
Elvis se narodil v chudé rodině v Mississippi a hudbu nasával už v kostele. Gospel byl jedním ze základů jeho stylu. Později v Memphisu, skutečném hudebním kotli, objevil blues, country i R&B. Fascinovaly ho i výstřední oblečky, což předznamenalo jeho vlastní styl.
I když byl stydlivý, hudbu miloval nade vše. Na kytaru se naučil sám, noty neznal, hrál a zpíval podle sluchu. Zlom přišel, když v Sun Records nahrál písničku pro mámu. Majitel studia Sam Phillips chtěl přinést černošskou hudbu bělošskému publiku.
Legenda říká, že Elvis jednou z legrace zahrál starý bluesový flák „That’s All Right“ po svém – s novou energií a rytmem. Phillips hned věděl, že to je ono. Elvisův unikátní zvuk byl směsicí jeho jižanských kořenů, gospelu a R&B, které znal z rasově segregovaného města. Právě to, co dělalo jeho hudbu revoluční – spojení černošských a bělošských tradic – bylo zakořeněno v prostředí, které rasy přísně oddělovalo.
Jeho hudba se stala rozbuškou
Jeho styl, rockabilly, rychlá směs country a rhythm and blues, byl revoluční. Otevřeně propojoval „bílou“ a „černou“ hudbu, což bylo v mainstreamu neslýchané. V rasově rozdělených Státech to byla jasná provokace. Mnozí „slušní lidé“ viděli v černošské hudbě něco primitivního a nebezpečného. Kritika často cílila na rasu: rock and roll prý kazí mládež „vulgárními animálními rytmy“ černošské hudby. Pobouření tak bylo spíš obranou proti boření rasových a kulturních hranic.
Tělo jako nástroj provokace
A pak tu byl jeho tanec. To, jak se na pódiu kroutil, bylo pro mnohé nepřijatelné. Jeho „sexuálně provokativní“ pohyby, jako „gumové nohy“ a kroucení boky, dráždily. Televizní vystoupení se stala legendárními. Po show Miltona Berleho, kde předvedl slavné „Hound Dog“, mu začali říkat „Elvis the Pelvis“ (Elvis Pánev).
V show Steva Allena ho pro jistotu nechali zpívat psovi, oblečeného ve smokingu, aby to nebylo tak sexy. Ed Sullivan ho nejdřív nechtěl, pak si to rozmyslel a při třetím vystoupení ho kamery snímaly jen od pasu nahoru. Soudci a policie vyhrožovali zatčením za jeho pohyby.
Z Elvise se stal fenomén
Navzdory všemu – nebo možná právě proto – se Elvis stal obrovskou kulturní silou. Přestup k RCA Victor v roce 1955 a hit „Heartbreak Hotel“ z něj udělaly hvězdu. Mládež ho zbožňovala. Dal jim pocit sounáležitosti, stal se hlasem jejich touhy po svobodě a rebelii.
Od pomády po flitrované kombinézy
Elvisův styl oblékání byl stejně důležitý jako jeho hudba. V padesátých letech to byl účes „pomáda“, tehdy symbolem rebelie, a křiklavé hadry. V sedmdesátých letech přišly slavné overaly, často zdobené kamínky a flitry, doplněné pláštěnkami. Byly to extravagantní kostýmy, které bořily tradiční představy o mužské módě. Elvis se prostě oblékal pro sebe a fanoušky, ne pro kritiky.
Elvis na filmovém plátně
Snil i o herecké kariéře, chtěl být jako Dean Martin. První filmy jako „Jailhouse Rock“ nebo „King Creole“ vypadaly slibně. Ale po vojně se to zvrtlo k hudebním komediím na jedno brdo. Sice vydělávaly balík, ale Elvis byl čím dál víc frustrovaný z nedostatku pořádných rolí. Jeho manažer, plukovník Parker, dával přednost rychlým prachům před uměním.
Hudba, která žije dál
Odkaz Krále Rock and Rollu je nezměrný. Hudba a styl, které kdysi urážely, se staly pilířem moderní popkultury. Jeho spojování žánrů ovlivnilo rock and roll i country. Jeho móda se kopíruje dodnes. I přes kritiku filmů a debaty o tom, jestli si přivlastnil černošskou hudbu, je Elvis vnímán jako komplexní ikona.
Elvis si zkrátka troufl hrát muziku, od které se „slušní lidé“ jeho doby odvraceli. Chudý kluk svým hlasem, tancem a stylem otřásl konzervativní společností.
Zdroje: wikipedia, pmamagazine, iRozhlas
