Černobílé vs. barevné vysílání a filmy: Barevné pořady v ČR vídáme od roku 1970

Dnes už vnímáme černobílé filmy jako nostalgické okénko do minulosti – evokují doby raného Hollywoodu nebo staré pořady z archivu Československé televize. Přitom cesta k barevnému obrazu nebyla jednoduchá ani samozřejmá. Barva bývala snem, technickou výzvou i revolucí, která změnila to, jak se díváme na filmy i televizní pořady.

Když se film ještě nehýbal… a pak hýbal, ale bez barev

Na konci 19. století, konkrétně roku 1895, bratři Lumiérové promítli první krátké filmy – černobílé a samozřejmě němé. Tehdy nikoho netrápilo, že chybí barva – už jen to, že se obrázky hýbou, bylo naprosto ohromující. Diváci sledovali dělníky odcházející z továrny nebo přijíždějící vlak a byli fascinováni. O pár let později se objevily i první pokusy o filmové triky, třeba Mélièsova slavná Cesta na Měsíc z roku 1902.

Snahy přidat barvu tu sice byly už od začátku 20. století – například ruční kolorování nebo různé tónovací techniky, ale v praxi zůstával film černobílý. Bylo to levnější, jednodušší a fungovalo to. Tvůrci tak kladli důraz na světlo, stíny, výrazné záběry a celkovou atmosféru. A často to bylo působivější, než leckterý barevný film dnes.

Technicolor: Když barva konečně dorazila

Velký zlom přišel s tzv. technologií Technicolor. Ta umožnila natáčet ve třech základních barvách – červené, zelené a modré. Celý proces byl ale velmi složitý, drahý a zabral hromadu času.

V roce 1939 vstoupily do kin hned dva filmy, které přechod od černé k barevné odstartovaly naplno – Čaroděj ze země Oz a Jih proti Severu. Od té chvíle bylo jasné, že barva není jen technická hračka. Stala se z ní plnohodnotná součást vyprávění – způsob, jak posílit emoce, náladu i příběh samotný.

Barevná televize: Od snu k realitě

Zatímco filmaři už si s barvami začínali docela vyhrávat, televize se držela černobílého obrazu zuby nehty.

Teprve v druhé polovině šedesátých let se začalo blýskat na lepší časy. Barevné televize se stávaly cenově dostupnější, a tak se i televize začala přizpůsobovat. Pomalu přibývaly pořady, které už nebyly jen v odstínech šedi, ale konečně začaly hrát barvami.

Ale neznamenalo to, že by ze dne na den všechno zářilo. Mnoho zpravodajských relací nebo přenosů z politických jednání se dál vysílalo černobíle. Zato seriály, pořady pro děti nebo estrády už hrály všemi barvami – a diváci doma na gauči začali mít pocit, že televize je najednou o dost živější.

Jak to bylo u nás: první barvy až s EXPO 70

V Československu byl nástup barevné televize o něco pomalejší – nejen kvůli technologii, ale i z politických důvodů. Přesto jsme se dočkali. Poprvé došlo k barevnému vysílání až v roce 1970, vysílal se tehdy přenos z výstavy EXPO v japonské Ósace.

Pravidelné barevné vysílání pak oficiálně odstartovalo až 9. května 1973. Ze začátku šlo hlavně o sport a kulturu, nic extra pro běžného diváka, ale i tak to byl velký krok.

Zajímavé je, že úplně prvním československým filmem natočeným v barvě byl už Jan Roháč z Dubé z roku 1947. Jenže tehdy šlo spíš o výjimku, barevné filmy byly dlouho raritou. Až v 60. letech se barva začala objevovat častěji – třeba v nezapomenutelném Limonádovém Joeovi (1964), který si s barvami pohrál tak vtipně a originálně, že zaujal nejen u nás, ale i za hranicemi.

Kolorování starých filmů: druhý život klasiky?

Dneska už technika umí věci, o kterých se dřív jen snilo – třeba vdechnout barvu starým černobílým filmům. Zní to jako magie, ale pořád je to dost náročná práce. Každý jednotlivý záběr se musí pečlivě obarvit ručně, políčko po políčku. Je to piplačka, která zabere spoustu času – žádné jedno kliknutí a hotovo.

U nás se kolorování používá spíš výjimečně. A když už, vyvolává to diskuse. Někteří tvrdí, že se tím zasahuje do původního uměleckého záměru. Jiní to naopak vítají – podle nich je to způsob, jak přiblížit klasiku mladším divákům, kteří se s černobílým obrazem ztotožňují hůře.

Zdroje: wikipedia.org, thoughtco.com, reflex.cz, Youtube