Raoul Schránil: Filmový elegán musel po válce pracovat jako dělník
Na filmovém plátně byl vždy dokonale upravený, s lehce ironickým úsměvem a gesty gentlemana, který si poradí v každé situaci. Raoul Schránil patřil mezi největší idoly první republiky – muž, kterého milovalo publikum i kamera.
Jeho herecký osud ale nabral po válce dramatický obrat. Místo pokračování v kariéře slavného herce musel vzít za vděk prací, kterou by mu dřív nikdo netipoval – na stavbě, se sbíječkou nebo při hloubení studní.
Herecká hvězda, která neměla konkurenci
Narodil se v roce 1910 v Mostě do dobře situované rodiny. Tatínek byl právník, maminka operní pěvkyně – a kultura byla u nich doma stejně přirozená jako snídaně v salonku. Raoul studoval v Německu, ve Francii a mluvil několika jazyky. Díky rodinnému příbuznému, režisérovi Karlu Antonovi, se dostal i na jeviště. A rychle se ukázalo, že je z něj rozený herec.
Jeho filmové začátky spadají do poloviny 30. let, ale opravdový průlom přišel o pár let později. Ve filmech jako Dívka v modrém, Kristián, Těžký život dobrodruha nebo Pobočník Jeho Výsosti okouzloval Schránil nejen svým vzhledem, ale i přirozeným projevem. Zatímco jiní herci té doby působili místy teatrálně, on na plátně působil moderně, svěže, s lehkostí mu vlastní.
Byl elegantní, vtipný a nikdy nepůsobil křečovitě. Uměl být romantický i komediální, a vedle hvězd jako Adina Mandlová nebo Lída Baarová rozhodně nezůstával ve stínu – naopak.
Všechno se změnilo v jediném roce
Po válce se ale situace radikálně změnila. Komunistický převrat v roce 1948 znamenal pro řadu umělců s „nesprávným“ původem tvrdý pád. A Raoul Schránil, coby představitel noblesy a elegance, už do nové éry jednoduše nezapadal. Měl buržoazní původ, nikdy se netajil odporem k nacistům, ale nové moci byl nepohodlný.
Najednou zmizely nabídky, zakázali mu hrát a on se ocitl bez práce. Místo kamer přišly betonové míchačky. Doslova. Pracoval jako dělník na výstavbě Stalinova pomníku, později na stavbě Mostu inteligence a nakonec jako vrtmistr při hloubení studní. Tvrdá fyzická práce, často ve ztížených podmínkách, kterou zvládal s pokorou.
Nikdy si na svůj osud nestěžoval, nikdy se nenechal zlomit. I když ho systém tvrdě semlel, jeho charakter zůstal pevný.
Touha po jevišti nikdy nezmizela
V šedesátých letech přišlo mírné politické uvolnění a s ním i malá naděje. Začal opět hrát – nejdřív v oblastních divadlech, pak si sem tam střihl i vedlejší roli ve filmu. V roce 1968 se pokusil o emigraci, ale neúspěšně. V důsledku toho znovu čelil restrikcím, ale zůstal nablízku divadlu – alespoň jako kulturní referent nebo technik. Do Národního divadla se sice dostal, ale jen jako administrativní pracovník.
Přesto nikdy nezahořkl. Zůstával laskavý, se smyslem pro humor a noblesu, která ho neopustila ani ve chvílích, kdy nosil místo fraku pracovní montérky.
Pozdní uznání a tichý odchod
V devadesátých letech se na něj lidé znovu rozpomenuli. Byl zván do pořadů, dostával pocty a stával se jakousi živou připomínkou zlaté éry českého filmu. Zemřel v roce 1998 ve věku 88 let.
Jeho příběh je až filmově silný. Muž, který byl dřív zosobněním elegance, se musel podřídit režimu, který krásu a noblesu nepovažoval za cennou. A přesto se nikdy nevzdal. Málokdo v české historii měl tak těžký osud, a přesto ho unesl s takovou grácií.
