Tonya Graves: „Co voláme do vesmíru, to přivoláme zpátky. Rozhovor se zpěvačkou, která i dnes prožívá trému na pódiu

Její smích a pozitivní energie jsou nakažlivé. „Jsem takový rozdavač radosti. To je moje práce a jsem v tom dobrá, protože to miluju,“ usmívá se Tonya Graves, malá dáma s velkým hlasem, která před téměř 28 lety přicestovala z Ameriky a zakotvila v České republice. Společně s úspěšnou skupinou Monkey Business zpívala šestnáct let, nyní vystupuje s vlastní kapelou a nejvíc ji těší, když na jejích koncertech lidé zapomenou na všechny své starosti…

Pamatujete si, kdy jste poprvé stála na pódiu a vystupovala?

Asi jako každé dítě ve školce. Jestli si správně vzpomínám, bylo mi asi šest let a hrála jsem v městském divadle v inscenaci pro děti, která se jmenovala Kids. Byl to muzikál, ale já jsem tenkrát neměla žádné aspirace stát se zpěvačkou. Přivedla mě na zkoušky moje chůva, která se toho vystoupení účastnila. Takhle jsem se poprvé dostala ke hraní.

Měla jste trému?

Bylo mi šest, takže už si nevzpomínám, ale řekla bych, že ta tréma byla možná menší, než mám teď. Ani nevím, jestli jsem jako šestiletá holčička vnímala, že jsem na pódiu. Dnes ale trému mívám.

Vážně i po tolika letech vystupování trpíte trémou?

Lidé si myslí, že tréma je špatná věc, ale není. Je to energie, emoce. Když vstoupím na pódium, už není na trému čas, protože se přemění v adrenalin a díky této energii můžu dělat dobrou show. Moje koncerty nejsou jen o zpěvu, ale je to společný zážitek, výměna energie mezi mnou a publikem. A to, co mi lidé dávají, já rozdávám zpátky. Je to krásné. Když nemám trému, což se moc často nestává, tak se bojím. Zní to bláznivě, ale vlastně je mi dobře, když ji mám, protože mám s čím pracovat. Třeba i Matěj Ruppert, se kterým jsem zpívala šestnáct let, byl trémista.

Jak jste se ocitla v České republice?

Česká republika byla náhoda. Poprvé jsem sem přijela v únoru 1995 a měla to být jen čtrnáctidenní dovolená. Přiletěla jsem do Evropy, protože jsem chtěla vidět Paříž. A kamarád mi doporučil navštívit Česko. Říkal, že je tady hezky a že jsou tu zachované historické památky, protože zatímco velká část Evropy byla při druhé světové válce rozbombardovaná, tady v Čechách nebylo zázrakem nic zničeno. Přiletěla jsem tedy do této země a mohla vidět různé zámky a hrady. Představovala jsem si, že pak sednu na vlak do Paříže a Amsterodamu a uvidím Evropu. Jenže první den jsem tu poznala muzikanty a za tři dny jsem tady zpívala. Nebyl to plán, nikoho jsem neznala. Jenže kapela, kterou jsem poznala, mě už po třetím dnu prosila, abych se vrátila do Prahy a stala se jejich zpěvačkou. Byla jsem tady asi týden a řekla: „OK, vrátím se v létě, budou to hezké prázdniny. Praha je moc krásná, tak proč ne. Ráda poznám tuto zemi více.“ V létě jsem se tedy vrátila, ale plánovala jsem tu zůstat jen přes letní prázdniny. No, a už to bude brzy 28 let, co jsem v Čechách. Zalíbilo se mi tu a do Ameriky jsem se už nevrátila.

Když jste přijela do České republiky, bylo vám pětadvacet. Co pro vás v začátcích bylo nejtěžší?

Když jsem dorazila, bylo to jako v době, kterou v Americe označujeme Gay Nineties – u nás se odehrávala v 90. letech 19. století. Američani to proto v 90. letech minulého století v Evropě milovali, protože tu zavládla svoboda, což byla nová věc. Všichni to brali jako prázdniny a pak se vrátili zpátky do jejich skutečného života. Ale mně se tady líbilo a z původní dovolené se stal můj reálný život. Zpočátku jsem se živila různě. Pracovala jsem jako servírka nebo v knihkupectví – to se mi líbilo! Také jsem dělala vychovatelku ve dvou mezinárodních školách v Praze. A nakonec jsem se stala zpěvačkou.

Proslavila jste se s kapelou Monkey Business, se kterou jste zpívala šestnáct let. Předtím jste ale vystupovala s jinými uskupeními…

Ano, když jsem dorazila v roce 1995, začala jsem hned zpívat s Lubošem Andrštem, s nímž jsem vystupovala asi rok. Pak jsem vystupovala s kapelou Liquid Harmony. Bylo to zajímavé, protože se jednalo o jiný styl hudby, než který jsem znala. Předtím jsem zpívala blues nebo jazz a s Liquid Harmony to byla house music. Vystupovali jsme spolu skoro čtyři roky a mezi tím jsem se živila právě v těch mezinárodních školách nebo v knihkupectvích. Další skupina byla Tonny Blues Band Tondy Smrčka. V době, kdy jsem s nimi zpívala, jsem ale přišla o práci ve škole. Říkala jsem Tondovi: „Hele, nemám denní práci a potřebuju co nejvíc hrát.“ Než ale mohl něco vymyslet, volal mi manažer Monkey Business, že hledají zpěvačku. Bylo to ze dne na den – v neděli jsem přišla o práci a v pondělí dostala tuto nabídku. Řekla jsem si: „OK, to je super.“ Začalo to dvouměsíčním turné, tak jsem si říkala, že budu mít aspoň čas hledat něco dalšího. Nečekala jsem, že mě vezmou jako člena kapely. Bylo to pro mě příjemné překvapení. Zůstala jsem s nimi 16 let – to je delší doba, než trvalo moje manželství!

Jaké písně máte nejradši?

Poslední dobou jsme s kapelníkem vybírali písničky o lásce, o tom, jak jsou lidi fajn a jsou na sebe hodní… To je to poselství, které ráda rozdávám na svých koncertech. Nedělám třeba politiku, to mě nezajímá. Jsem ráda, když mám s návštěvníky koncertu společný zážitek a když lidé přijdou a během těch dvou hodin se mnou na všechno zapomenou a užijí si zábavu. To je moje práce a myslím, že mi to jde a hlavně se mi to líbí. Přijdu na pódium, pokecám s lidmi a vidím, že nemají myšlenky jako: „Ajaj, musím poslat padesát faktur a ještě jsem to nestihl. Ještě musím koupit ty rohlíky na svačinu pro děti a zítra uvařit oběd…“ Ne! Na dvě hodiny na všechno zapomenou. Jsem takový rozdavač radosti. (smích)

Chodíte někdy jako návštěvník na jiné koncerty? A na koho si ráda zajdete?

Když mám tu možnost, tak ano. Naposledy jsem byla na koncertě, když Four Seasons měli výročí 20 let a pozvali mě do Rudolfina na Pražský komorní orchestr. Hráli písničky o lásce a bylo to krásné. Občas zajdu i na Monkey Business, i když nejsem v kapele. Jsou tam geniální muzikanti. Miluju také JAR, mám ráda Tata Bojs, jejich hudba mě baví, nebo Wohnouti, „Migáči“, to jsou skvělí parťáci, kteří jsou jako moji bratři. A také jsem byla na PSH, to je vždycky dobrý. Je to jedna z mála kapel, kterou mám ráda já i moje děti. Synové chodí raději na koncerty PSH než na moje. (smích) Na mém koncertě byli letos jednou a byli úplně hotoví, unavení a nechtěli ani přijít, protože byli noc před tím na Orionovi. Otráveně říkali: „Musíme jít na mámu?“ (smích) Ale mě těší, že vůbec přijdou.

Koho ze zahraničních interpretů si s chutí poslechnete naživo?

Nenechám si ujít třeba Depeche Mode, až příští rok v červenci přijedou do České republiky, půjdu na ně už popáté. Když ještě žil Prince, na tom jsem byla také vícekrát. Každý jeho koncert byl lepší a lepší! Poslední jeho koncert jsem viděla tři čtvrtě roku předtím, než zemřel. Také Justin Timberlake byl skvělý, na toho bych šla klidně znovu. Většinou mi ale stačí jít na koncert jednou – třeba na Madonnu, Kylie Minogue nebo Jennifer Lopez. Měla výbornou show, tančí jak blázen, maká na pódiu, ale písničky odzpívají spíš vokalisté.

Nedávno jste změnila image. Dlouhé roky si vás pamatujeme jako krátkovlasou s brýlemi a najednou máte dlouhé vlasy a brýle nenosíte. Jak došlo k té změně?

Byla jsem na operaci očí v Oční klinice NeoVize v Praze. Brýle jsem nosila už asi od pěti nebo šesti let. Měla jsem hodně dioptrií a do toho astigmatismus. Viděla jsem jen úplně nablízko, ale jinak jsem byla skoro slepá.

Co pro vás bylo impulzem, že jste se po letech rozhodla jít na operaci?

Nemohla jsem podstoupit laserovou operaci, protože jsem měla moc vysoké dioptrie – na jednom oku -8 a na druhém -7,5. To je docela dost. Věděla jsem, že se dá vyměnit i oční čočka, ale myslela jsem, že to dělají většinou starším lidem nad šedesát let, kteří mají šedý zákal. Někdy od 21 let jsem nosila kontaktní čočky, ale v posledních deseti letech jsem se vrátila k brýlím. Jenže jsem začala mít problémy s krční páteří, a když jsem měla cokoliv na hlavě, bolela mě. Nemohla jsem proto už nosit ani brýle. Řekla jsem si: „OK, musím najít nějaké řešení.“

Kontaktní čočky vám tedy vadily?

Nechtěla jsem každý večer trávit čas jejich vyndáváním, řešit roztok, pečovat o čočky… Brýle byly v tomto ohledu jednodušší a i se mi líbily. Dnes už nejsou tak ošklivé, jako když jsem byla malá holčička. Nosila jsem je tedy asi deset let a lidé už úplně zapomněli, že předtím jsem je 17 let neměla – a diví se, že jsem změnila image. Po operaci si je ale beru už jen na čtení nebo na telefon, protože po čtyřicítce lidé dříve či později přestávají dobře vidět, jelikož jim svaly v očích nezaostřují, jako když jim bylo dvacet. Navíc já měla ještě ten astigmatismus. Takže teď všechny moje krásné obroučky čeká výměna skel na blízko. Na dálku už po operaci brýle ani kontaktní čočky nepotřebuji vůbec! Můžu se klidně i potápět, šnorchlovat a nemusím nic řešit…

V čem vám vaše oční vada nejvíce komplikovala život?

Sice jsem viděla, ale nic nebylo ostré. Všechno bylo rozmlžené a to i věci, které se nacházely blízko. Trénovala jsem, abych si zkusila, jaké to bude, až možná jednoho dne nebudu vidět vůbec. Když je tma, najdu všechno. Asi před osmi lety jsem natáčela pořad, jmenoval se Lovci zážitků. S Tomášem Třeštíkem, Adamem Vopičkou a Pavlem Kappelem jsme cestovali po Česku a poznávali různá místa. Točili jsme díl v Ostravě a dostali se do šachty. Řekli nám, že dříve se stávalo, že tam lidé mohli zůstat i několik dní a museli najít cestu ven – a ať si to vyzkoušíme. A pak bum: Světlo zhaslo. Chytli jsme se za ruce a pomalu šli. A já říkám: „Kluci, já už jsem v podstatě slepá, mám to natrénované!“ (smích)

Měla jste z operace strach?

Už při vyšetřeních a kontrolách jsem cítila, že jsem v NeoVizi v dobrých rukách. A ve výsledku našli, co pro mě bylo to pravé. Po prvním vyšetření jsem měla trochu strach, protože je to přeci jen operace, která není nutná. Ale já jsem chtěla zlepšit svůj život. A také musím říct, že jak jsem měla vysoké dioptrie, brýle pro mě byly extrémně drahé. Před samotnou operací jsem byla nervózní, ale dostala jsem na uklidnění roztomilého plyšáka – byla to taková liška ryšavá, kterou jsem si pojmenovala Zikmund a během operace jsem ji držela. Pan doktor, co mě operoval, byl úžasný, povídal si se mnou o spoustě věcí a já mu říkám: „OK, jsem připravená, jdeme na to.“ A on: „Vždyť už jsme hotoví!“

Takže jste si ani nevšimla, že zákrok už proběhl?

Vůbec! Strávila jsem na sále maximálně 15 minut, proto jsem si myslela, že to byla jen příprava na operaci. Pořád jsme povídali, takže to vypadalo, že mě jen uklidňuje, než zákrok začne – a přitom bylo hotovo. Protože fakická čočka, jakou mám já, se implantuje do oka, je bezpečnější neprovádět operaci ve stejný den. Udělá se nejprve jedno oko a za pár dní druhé. Udělali tedy kontrolu, zjistilo se, že je vše v pořádku a třetí den jsem šla na stejnou operaci s druhým okem. Tentokrát jsem si řekla, že si budu zákroku víc všímat. Dorazila jsem, dali mi jiného plyšáka, protože Zikmund byl zaneprázdněn, zase si povídáme s panem doktorem o sezóně burčáku a o Moravě…. A já říkám: „No, a kdy budeme začínat?“ A on: „Už jsme skoro hotový!“ Až na konci jsem si všimla, že něco dělá. Je to opravdu zázrak, pan doktor je skutečně dobrý a navíc sympaťák. Zlatý český ručičky!

Viděla jste ostře hned po operaci?

Člověk vlastně vidí už po operaci, a když jsem měla hotové i druhé oko a seděla v NeoVizi v čekárně, mají tam na zdi mapu celého světa. Zadívala jsem se na ni a první věc, která mě zaujala: Jak obrovský je Kazachstán! Mám kamarády z Kazachstánu, ale nikdy jsem vlastně neviděla, že je takhle velký! Nemohla jsem tomu uvěřit a všichni se mému údivu smáli.

Je to změna i na pódiu?

Trošku je. Musím říct, že brýle pro mě byly tak trochu jako maska, mohla jsem se za nimi schovat. Teď je nemám, takže mám pocit, že zpívám více se zavřenýma očima, ale může to být i mou citlivostí na světlo. Stále se mi však stává, že si večer před spaním jdu sundat brýle – a v tu chvíli si uvědomím, že žádné vlastně nemám.

Když se vrátíme k hudbě: Prozradíte, co chystáte? Budete vydávat novou desku nebo připravovat koncerty?

Lidé se stále ptají, jestli bude nová deska. Letos na konci dubna jsem udělala singl jménem Just to Be Me, který koluje na všech streamovacích službách. Rozhodla jsem se, že tentokrát neudělám desku, ale budu vydávat singly postupně. Třeba Monkey Business nebo JAR mají každý druhý rok novou desku, ale jak jsem si řekla: Jsem zpěvačka, ne skladatelka a ani jí být nechci. Když jsem dělala desku Back to Blues, vybrala jsem moje oblíbené bluesové písničky a udělala cover. Mojí silou je hlas, který mají lidé rádi.

Je tedy blues váš oblíbený žánr?

Nejsem jen bluesová a jazzová zpěvačka, ale prostě zpěvačka. Když je písnička dobrá, tak ji zpívám. Dokonce i na Back to Blues byla jedna country písnička, protože country a blues jsou jako bratři a oba jsou děti jazzu. A gospel je jejich babička. (smích) Zkrátka to vychází ze stejných kořenů, je to americká hudba. Chci dělat hlavně písničky založené na lásce, aby na sebe byli lidé hodní a bylo to pozitivní. Snažím se najít takové písničky, které lidé moc neznají a nepoznají naši aranž. Dáváme písničkám nový kabát. Teď máme i spoustu songů v soulu, R&B – jsou to dobré věci. Takže to je teď mé přání, ale uvidíme, jak to dopadne. Do konce roku to samozřejmě bude.

Na pódiu ale při koncertech nestojíte sama…

Mám výbornou kapelu i úžasné vokalisty. Říkám jim květinové dívky – vždycky totiž nosí kytky ve vlasech a nádherně zpívají. Musím říct, že to je s nimi na pódiu fajn. Dělají zvuk ještě bohatší a krásnější. Jsou to všichni dobří muzikanti a je radost s nimi hrát. Takže jsem šťastná a spokojená s kapelou.

Můžeme vás vidět nejen na pódiu, ale občas i před kamerou. Chystáte něco?

Teď právě ne. Ale podívejte se třeba na pohádku, kde hraju. Jmenuje se Chlapec, kterému říkají Vánoce. Mám tam sice malou roli, ale je to takový příjemný film pro celou rodinu. Doufám, že se stane vánoční klasikou. A na Netflixu mě mohou diváci spatřit třeba ve filmu Armáda lupičů. To je vtipný film. Režisér Matthias Schweighöfer tam hraje i hlavní roli a jeho postava mě moc rozesmála.

Zdroj: redakce