Zdeněk Pohlreich je při natáčení Ano, šéfe! zvyklý na hodně věcí, někdy i dost bizarních, ale kdysi vyslechl jeden dost neuvěřitelný příběh. Hospodský ho šokoval přiznáním, že strávil pět let za mřížemi.

Na první pohled to vypadalo jako další docela obyčejná česká hospoda, kterou přijel Zdeněk Pohlreich zachraňovat v pořadu Ano, šéfe! Její provozovatel byl pracovitý, do podniku dával spoustu energie a za sporákem se snažil nabídnout hostům všechno možné. Profesionálním kuchařem přitom nebyl a jeho jídelní lístek podle toho vypadal.

Za padělání stokorun dostal pět let

Jenže tentokrát nebyla největším překvapením kuchyně. Během rozhovoru došlo na přiznání, které by od usměvavého hospodského čekal asi málokdo. Jeho život totiž v minulosti nabral úplně jiný směr a hospodský skončil za mřížemi. Pohlreich po vyslechnutí jeho příběhu uznal, že něco takového se v pořadu jen tak nevidí.

Tím mužem byl Arnošt Petráň, provozovatel restaurace Vídeň v Luži. Pohlreich se k němu vydal v rámci sedmé řady pořadu Ano, šéfe! a rychle zjistil, že před sebou nemá jenom svérázného kuchaře-amatéra.

Petráň se mu svěřil se svou bouřlivou minulostí. V jednu dobu se pustil do padělání peněz a pokoušel se napodobovat stokorunové bankovky. Jeho počínání mělo velmi vážné následky – za takzvané penězokazectví strávil pět let ve vězení. V době natáčení už však byla tato etapa dávno minulostí a Petráň se živil provozováním hospody.

„Ten chlap prožil docela drsnej život,“ komentoval jeho vyprávění Pohlreich. Když do Luže přijel, Petráň už několik let pracoval v kuchyni a snažil se svůj podnik udržet při životě. Jenže právě tam čekal televizního šéfa další problém.

Ve Vídni našel Mexiko i Itálii

Název restaurace Vídeň mohl svádět k představě, že na stole přistane vídeňský řízek nebo jiná rakouská klasika. Pohlreicha proto zarazilo, že se místo toho na jídelním lístku objevovala jídla inspirovaná například Mexikem či Itálií. Petráň byl kuchař samouk a zkoušel připravovat to, co mu někdo doporučil nebo co někde ochutnal.

Některé výsledky Pohlreicha příliš nepotěšily. Mnohem lépe u něj dopadla poctivější česká jídla. Petráň si však dokázal obhájit i jednu hodně svéráznou položku – takzvané zámecké dukátky. V jednom jídle se potkával smažený sýr se šunkou, kuře s broskví, balkánský sýr a sladká chilli omáčka.

Na papíře to znělo jako kombinace, která by Pohlreicha mohla spolehlivě vytočit. Jenže majitel měl jednoduchý argument: hosté na dukátky chodili a chutnaly jim. Pohlreich nakonec uznal, že s jídlem, které má v konkrétní hospodě své zákazníky, není nutné za každou cenu bojovat.

Diváci řešili, co má vlastně hospodský vařit

Právě otázka, jestli má majitel restaurace poslouchat gastronomické poučky, nebo hlavně své zákazníky, se následně řešila také mezi diváky. V diskusi pod článkem na iDnes.cz jeden z uživatelů reagoval na známou větu „Oni to jijou“ slovy: „Raději měl použít nespisovný, ale krásný výraz: Oni to všechno sežerou.“

V Petráňově případě přitom Pohlreich dokázal ocenit jeho pracovitost a snahu. iDNES tehdy připomněl, že už osm let tvrdě pracoval v kuchyni. Zároveň bylo patrné, že jeho největší slabinou byla snaha pustit se prakticky do všeho, co ho zaujalo.

Pohlreich přijel zachraňovat obyčejnou českou hospodu, ale kromě velmi neobvyklého jídelního lístku narazil i na dost zajímavý životní příběh. Její majitel mu prozradil, že za padělání peněz strávil pět let ve vězení. V době natáčení už ale tuhle kapitolu dávno nechal za sebou a peníze se snažil vydělávat úplně jinak – poctivou prací ve své vlastní restauraci.

Pamatujete si tento díl Ano, šéfe!? A nechali byste na jídelním lístku jídlo, které odporuje gastronomickým poučkám, pokud na něj hosté pravidelně chodí?

Zdroj: zeny.iprima.cz, fresh.iprima.cz, reflex.cz