Češi nad ním ohrnovali nos. Nakonec na něj do kin přišlo 1,6 milionu diváků a zbořil sály

Na první pohled to vypadalo jako nenápadná studentská komedie. Jenže když měl v roce 1982 premiéru film Jak svět přichází o básníky, narazil na překážku, která mohla jeho osud zásadně změnit. Dokonce ho uvrhnout do totálního zapomenutí.

Normalizačním funkcionářům se film z roku 1982 Jak svět přichází o básníky vůbec nelíbil. Novináři dostali jasně najevo, že ho mají v kritice pekelně strhat, a snímek měl být zapomenut. Publikum ale rozhodlo úplně jinak. Do kin nakonec dorazilo na 1,6 milionu diváků a zrodila se jedna z nejoblíbenějších českých filmových sérií.

Režisér Dušan Klein a scenárista Ladislav Pecháček vytvořili příběh, který se od většiny tehdejší produkce lišil. Místo budovatelských hesel nabídl obyčejný život, první lásky, přátelství i studentské průšvihy. Právě tahle civilnost ale nebyla po chuti všem.

Nevadily jen básně. Problém byl celý Štěpán

Když Dušan Klein film dokončil, rozhodně nečekal, že z něj bude generační hit. Na Barrandově se totiž ozývaly hlasy, že takové studenty socialistická mládež nepotřebuje.

Štěpán Šafránek nebyl budovatel, nesoutěžil v pracovních brigádách a místo politických schůzí psal básně. Jeho nejlepší kamarád Kendy zase trousil jednu hlášku za druhou a autorit si příliš nevážil.

Jak připomíná magazín Sedmička, film dostal nálepku díla, které mládeži nabízí „špatné vzory“. V tehdejších poměrech to nebyla maličkost. Znamenalo to slabší podporu, rezervovaný přístup oficiální kritiky a snahu nepřipustit, aby se z filmu stala událost roku.

Během schvalovací projekce v sále panovalo ticho, nikdo se nesmál a slovenský básník Milan Lajčiak dokonce usnul. Když se probudil, film nešetřil. Označil film za brak, který podle něj neměl vůbec zamířit do kin. Nakonec sice dostal zelenou, ale jen za cenu ústupků. Dušan Klein musel vystřihnout dvě básně, které Lajčiak označil za nepřijatelné.

Tím však potíže neskončily. Tvůrci se podle dobových vzpomínek museli smířit s tím, že film nedostane žádnou propagaci a jedinou výraznější recenzi otiskne Rudé právo. Ta vyšla pod titulkem Jenom legrácky nemohou stačit a snímek nešetřila. Přesto se ukázalo, že rozhodující slovo nebudou mít kritici, ale diváci.

Diváci poslali Básníky mezi největší české filmové hity.

Před pokladnami kin se začaly tvořit fronty. Lidé se v příběhu poznávali. Poprvé po dlouhé době sledovali studenty, kteří mluvili jako oni, zamilovávali se, dělali hlouposti a řešili úplně obyčejné starosti.

Do kin začaly proudit davy a z nenápadného projektu se stal mimořádný hit. Historické statistiky uvádějí návštěvnost kolem 1,6 milionu diváků, což z filmu udělalo jeden z nejúspěšnějších českých titulů své doby.

Šafránek zmizel do Kanady. Pokračování bylo nejisté

Výsledek byl pro soudruhy studenou sprchou. Film, který měl zůstat nenápadnou komedií, se během několika měsíců proměnil v kulturní fenomén a odstartoval jednu z nejúspěšnějších českých filmových sérií.

Velkou zásluhu na tom měla dvojice hlavních představitelů. Pavel Kříž jako nesmělý básník Štěpán Šafránek a David Matásek coby svérázný Kendy vytvořili přátelství, které se stalo symbolem celé série.

Úspěch prvního dílu odstartoval sérii, která provázela několik generací diváků. Následovaly filmy Jak básníci přicházejí o iluze, Jak básníkům chutná život, Konec básníků v Čechách, Jak básníci neztrácejí naději a Jak básníci čekají na zázrak.

Diváci rozhodli úplně jinak než tehdejší kritika,“ vzpomínal po letech Dušan Klein. Právě mimořádný divácký úspěch nakonec přesvědčil Barrandov, aby vzniklo pokračování. Bez návštěvnosti přesahující 1,6 milionu diváků by dnes legendární série nikdy nevznikla.

Jen několik měsíců po premiéře třetího dílu Jak básníkům chutná život přišel pro Dušana Kleina šok. Na podzim 1988 představitel Štěpána Šafránka Pavel Kříž emigroval přes Velkou Británii do Kanady. Režisér se o tom dozvěděl až poté, co mu zazvonil telefon od filmového kritika Pavla Melounka. Nejdřív si myslel, že jde o nepovedený žert, vyprávěl v rozhovoru pro iDnes.cz.

Druhý den ale našel ve schránce pohlednici z Vancouveru. Kříž na ní napsal: „Pane režisére, já vím, že je to průšvih, ale taky věřím, že Vy se na mne nezlobíte, protože mě trošku znáte a pochopíte, že chci žít normálně.“

Pro komunistický režim znamenala emigrace herce obrovský problém. Pavel Kříž byl v nepřítomnosti odsouzen a další pokračování oblíbené série se zdálo prakticky nemožné. Dušan Klein později přiznával, že bez představitele Štěpána Šafránka si Básníky vůbec nedokázal představit.

Zlom přinesl až listopad 1989. Po pádu komunistického režimu se Kříž mohl vracet do Česka a producenti začali uvažovat o pokračování. Jak připomíná Filmový přehled, rozhodující bylo právě to, že se podařilo Pavla Kříže k návratu před kameru přesvědčit. Díky tomu vznikl v roce 1993 čtvrtý díl Jak básníkům chutná život a později následovala ještě další dvě pokračování.

Klein se k celé kauze vracel i po letech s tím, že film přežil hlavně díky divákům. Zatímco oficiální místa hledala důvody, proč jej nepodporovat, lidé si jej doporučovali mezi sebou. Právě tak se z nenápadného filmu stala generační záležitost, která přežila samotný normalizační režim o desítky let.

Zdroje: idnes.cz, kinomaniak.cz, nfa.cz, sedmička.tyden.cz, super.cz