Rosalind Franklin: Přispěla světu svým průlomovým výzkumem molekulární struktury DNA

Existují lidé, bez nichž by svět vypadal jinak, a přesto jejich jména většina z nás nikdy neslyšela. Věda je plná takových postav – tichých, soustředěných, neokázalých. Jednou z nich byla Rosalind Franklinová, britská vědkyně, jejíž zásluhy o objev struktury DNA jsou dnes uznávány, ale po dlouhá léta byly prakticky ignorovány.

Dívka, která si už v dětství všímala detailů

Když se 25. července 1920 narodila v londýnské čtvrti Notting Hill, nikdo netušil, jaký dopad bude mít jednou její práce na celé lidstvo. Pocházela z dobře situované židovské rodiny, kde se kladl důraz na vzdělání, morální odpovědnost a službu společnosti. Otec byl bankéř, matka se věnovala charitativní činnosti, a oběma záleželo na tom, aby děti přemýšlely samostatně.

Malá Rosalind brzy projevila mimořádný talent – nejen v matematice a chemii, ale i v jazycích a logickém myšlení. Učitelé si jejího nadání všímali, ale společnost jí od začátku naznačovala, že jako dívka se bude muset snažit dvakrát tolik. Jak asi člověk dospívá s vědomím, že ho nikdo nečeká u cíle s otevřenou náručí?

Je možné, že právě tahle tichá, ale neústupná houževnatost ji formovala víc než cokoli jiného. Ve světě, kde se od žen očekávalo, že budou decentní, zdvořilé a nenápadné, si Rosalind vybrala jinou cestu – hledat pravdu, ať už ji to stálo cokoli.

Snímek, který změnil dějiny – ale bez jména autorky

Její specializací se stala rentgenová krystalografie – technika, která pomocí difrakce rentgenových paprsků umožňuje zobrazit atomovou strukturu látek. Zní to suše, ale právě díky této metodě vznikl slavný Snímek 51, klíčový okamžik v dějinách biologie. Tato fotografie, pořízená Rosalind Franklinovou a jejím asistentem Raymondem Goslingem, zachycovala molekulu DNA v takové kvalitě, že umožnila pochopit její spirálovitou strukturu. Ano, tu, kterou dnes známe jako dvojitou šroubovici.

Ale stalo se něco, co by dnes působilo jako jasné porušení výzkumné etiky. Snímek i další data byly bez jejího svolení ukázány Watsonovi a Crickovi – dvěma vědcům, kteří se v té době pokoušeli o totéž, co ona. O několik měsíců později publikovali svou slavnou práci a dostali se na titulní stránky časopisů. Franklinová se v ní objevila jen jako poznámka pod čarou. Přemýšleli jste někdy o tom, kolik zásadních objevů vzniklo díky lidem, jejichž jména zůstala v poznámkách, na okraji?

Smrt dřív než sláva: Proč se uznání nikdy nedočkala?

V roce 1958 Rosalind Franklin podlehla rakovině vaječníků, která u ní byla diagnostikována jen několik let předtím. Bylo jí teprve 37 let. O čtyři roky později, v roce 1962, byla Watsonovi, Crickovi a Wilkinsovi udělena Nobelova cena za fyziologii a medicínu. Franklinová už nežila. A Nobelovu cenu není možné udělit posmrtně. Osud tak jakoby dokončil to, co začal – z jejího jména se stalo tiché, přesto klíčové pozadí jednoho z největších objevů 20. století.

Jak se asi cítili její kolegové, když stoupali na pódium bez ní? A jak se měla cítit ona, když tušila, že výsledky její práce sklízí někdo jiný? Nešlo jen o ocenění – šlo o uznání, o důstojnost, o místo ve vědecké historii, kam zjevně patřila.

Když věda nevítá každého stejně

Rosalind Franklinová nebyla jen výjimečně schopná vědkyně. Byla také ženou v době, kdy to samo o sobě znamenalo velké znevýhodnění. Akademická sféra byla tehdy pevně v rukou mužů – a přestože ženy měly přístup ke vzdělání, často narážely na skleněné stropy, pohrdání nebo rovnou otevřené odmítnutí. Franklinová si nevybrala lehkou cestu, ale vytrvala. I když musela čelit posměškům, nepochopení, někdy i přímé izolaci.

Kolik takových příběhů ještě čeká na své vyprávění? A kolik žen ve vědě dnes bojuje s podobnými překážkami, jen v jiné podobě?

Dědictví, které nelze umlčet

Ačkoliv uznání přišlo pozdě, nakonec se svět přece jen otočil. Dnes nese její jméno řada výzkumných center, cen i vzdělávacích programů. Rosalind Franklinová se stala symbolem nejen pro ženy ve vědě, ale i pro ty, kteří nečekají potlesk a přesto odvádějí práci, bez níž by pokrok nebyl možný. Její příběh inspiruje nové generace vědkyň – a nejen je – aby si šly za svou pravdou, i když se to zdá těžké.

Měli bychom se ptát: kolik toho svět ztrácí, když přehlíží talenty jen kvůli předsudkům? A kolik by toho mohl získat, kdyby naslouchal dřív?

Co nám odkaz Rosalind Franklinové říká dnes?

Příběh Rosalind Franklinové není jen kapitolou z učebnic. Je to výzva. Její život ukazuje, jak důležité je být přesný, důsledný a věrný vlastnímu přesvědčení, i když uznání nepřichází hned. Její příklad nám připomíná, že skutečný přínos nelze vždy měřit podle titulních stran nebo vyznamenání. Někdy je to právě tichá, systematická práce v laboratoři, co má největší dosah.

Co bychom si z toho měli odnést my? Možná vědomí, že i ten, kdo zůstává v zákulisí, může ovlivnit běh dějin. A že uznání není vždy otázkou toho, kdo křičí nejvíc, ale kdo pracuje nejlépe.

Zdroj: medium.seznam.cz, reflex.cz, nature.com, profiles.nih.gov