Celebrity v politice: Zdaleka nejde jen o Arnolda Schwarzeneggera
Když se řekne herec v politice, většině z nás naskočí Arnold Schwarzenegger. Tenhle rakouský kulturista se stal nejen akčním hrdinou Hollywoodu, ale i guvernérem Kalifornie. A i když se může zdát, že šlo o výjimku, pravda je spíš opačná. Celebrity v politice rozhodně nejsou raritou. Spíš trendem. A někdy i pořádným překvapením.
Z kina do Bílého domu
Začněme hned zostra. Ronald Reagan, herec známý z černobílých westernů, se stal prezidentem Spojených států. A ne ledajakým. Byl oblíbený, uměl vystupovat a jeho charisma mu pomohlo nejen při volbách, ale i při jednáních se světem. Už tehdy se ukázalo, že umět zapůsobit na publikum je v politice stejně důležité jako v televizi.
Schwarzenegger šel o pár desetiletí později podobnou cestou. V Kalifornii měl pověst Terminátora, který si došlápne na nepořádek a udělá pořádek. A i když se mu nevyhnuly přešlapy (například ekologické sliby vs. reálné výsledky), zanechal stopu. Třeba podporou obnovitelných zdrojů energie.
A pak tu máme Donalda Trumpa. Dlouhá léta známý jako realitní magnát a televizní bavič (kdo by zapomněl na jeho „You’re fired!“ z reality show The Apprentice). Jeho nástup do prezidentského úřadu byl pro mnohé šok. Ale právě díky svým zkušenostem s médii a brandingem dokázal zaujmout voliče.
Komici, rappeři i sportovci
Do politiky to ale netáhne jen herce. V roce 2019 kandidovala na guvernérku Kalifornie i Caitlyn Jenner – někdejší olympionička a hvězda reality show Keeping Up with the Kardashians. Neuspěla, ale média o ní mluvila víc než o jiných kandidátech.
Al Franken, bývalý komik z Saturday Night Live, byl dokonce zvolen senátorem. Italský komik Beppe Grillo založil silné politické hnutí. A na Islandu se starostou Reykjavíku stal Jón Gnarr, původně punker a herec, který sliboval lepší soboty a ničím nerušené neděle – a vyhrál.
A co u nás?
I česká a slovenská scéna má svá esa. Martin Stropnický, herec, diplomat, spisovatel, prošel několika ministerskými posty a reprezentoval Česko jako velvyslanec v Izraeli i v USA. Vítězslav Jandák, známý z filmů 70. a 80. let, se stal poslancem a dokonce ministrem kultury. A Daniela Kolářová, jemná dáma českého filmu, usedla na senátorskou lavici.
Zpěvačka a herečka Kateřina Brožová koketovala s kandidaturou za ČSSD, hokejista Jiří Šlégr skutečně do politiky vstoupil a stal se poslancem. I tady platí, že slavné jméno pomáhá. Minimálně k větší pozornosti.
Proč to funguje (a někdy ne)?
Celebrity mají výhodu. Lidé je znají, mají k nim (aspoň zdánlivý) vztah a média se o ně zajímají. Umí mluvit na kameru, často mají vybudovaný brand a fanouškovskou základnu. Ale popularita ještě neznamená kompetenci. Řada známých tváří narazila na realitu politického provozu, kompromisů a kritiky. A když už nestačí šarm, přichází tvrdý střet s fakty.
Navíc se někdy stává, že slavné jméno zakryje absenci programu. Voliči pak mohou být zklamaní a celebrita zase otrávená z politiky, kde nestačí pár vtípků a úsměv do kamery.
Kafe, politika a červený koberec
Takže ano, Arnold nebyl první a rozhodně nebude poslední. Svět politiky se změnil. Dnes už to není jen doména právníků a ekonomů. Čím dál častěji se v ní objevují lidé z televizních obrazovek, sportovních stadionů nebo hudebních pódií.
A my, voliči? Možná bychom se měli méně nechat unést slávou a víc se ptát: Co tenhle člověk skutečně chce dokázat? Protože charisma je fajn. Ale když jde o daně, školství nebo zahraniční politiku, chce to víc než jen pěkný úsměv a selfie s voliči.
