TIMO: Umělec s neznámou identitou po sobě nechává kontroverzní nápisy i básničky

Zatímco jiní píší básně do šuplíku, on je píše na omítku. Jeho vzkazy potkáváte cestou do práce, ze školy nebo na pivo. Někdy vás rozesmějí, jindy zarazí. A někdy si jich ani nevšimnete — dokud vás na ně neupozorní kamarád se slovy „Hele, tohle je Timo!“

V tom je celé kouzlo. Timo, tajemný brněnský streetartový umělec, je všude a nikde. Už více než dvacet let pomalovává městské stěny ironickými slogany, básněmi a trefnými komentáři, ale sám se ukrývá za přezdívkou a vrstvou anonymity.

Graffiti z paneláku

Píše se rok 1996, Brno vypadá jako kulisa z postapokalyptického filmu, a jeden mladý kluk z paneláku touží po dobrodružství. Lesy, čundry a Rychlé šípy mu nestačí. Město se mu stává hřištěm – a plátnem.

Začínal pod přezdívkami FREAK a Bubák, tvořil hlavně klasické tagy, které ale brzy začal doplňovat o vzkazy, komentáře, postřehy. „Poznámky pod čarou“, jak jim sám říká. A z těch se časem stala samostatná umělecká forma. Vznikl Timo. Pseudonym, který je prý zvukomalebný, zní mile, a zároveň v sobě nese lehce ironický podtón – odkaz na latinské timor (strach), protože, jak sám říká, „když mi bylo -náct, bál jsem se skoro všeho.“

Timo není značka. Je to posel.

Na rozdíl od klasických graffiti autorů ale Timo většinou nejen maluje, ale především píše. Hraje si se slovy, významy a jazykem – a právě v tom je jeho síla. Napíše tři slova na starou zeď a najednou máte pocit, že jste četli báseň.

Timo je tajemný. Nikdo neví, kdo přesně je, i když se o něm ví dost. Narodil se v Brně (1980), studoval pedagogickou i výtvarnou fakultu, má rodinu, bydlí na venkově – ale duší je pořád městský nomád. Tvoří na legální zdi i místa, kde by správný občan neměl tužku ani vytáhnout z kapsy. Ale hlavně: maluje myšlenky. A občas maluje i loga, která poznáte – jen v jiné verzi.

• Logo Nova? Upraveno na „Hovna“.
• Policie? Přepsána na „Poezie“.
• Home Credit? „Home Less – s námi na to máte“.
• Albert? Najednou ukazuje směr na galerii Albertina.

Firmy se samozřejmě netváří nadšeně. Některé nápisy nechají zamalovat, jiné přežijí pár dní. Ale co – i pomíjivost je součást stylu.

Město jako mše, zeď jako kazatelna

Timo není jen šprýmař. Jeho tvorba má i lyrickou, často melancholickou rovinu. Nápisy jako „už nikdy nebudu, už nikdy nebudu…“ nebo „máš celej zbytek života před sebou“ vypadají jako trest ve školním sešitě, ale působí jako existenciální facka. Ve svých textech se často dotýká víry, vztahu k něčemu vyššímu, duchovní zkušenosti. A právě v tom spočívá kouzlo jeho tvorby: není to jen rebel s fixou. Je to pozorovatel, básník a trochu i kazatel – jen místo kazatelny má omítku, a místo kázání chytře poskládaná slova.

Život bez slávy, ale s ohlasem

Jedním z hlavních rysů Tima je jeho rozhodnutí zůstat anonymní. Nezveřejňuje svou tvář, nevystupuje pod občanským jménem, neukazuje se na vernisážích jako hlavní hvězda. Proč? Nejde jen o riziko spojené s ilegální tvorbou. Timo si anonymitu hýčká jako obranu před vlastním egem. „Nepotřebuju, aby mě někdo poznával na ulici. A taky si myslím, že anonymita je zdravá. Můžu se soustředit na dílo, ne na image,“ vysvětluje.

Přesto jeho práce rezonuje. V Brně už vytvořil přes 500 děl a v roce 2025 se dočkal i oficiální výstavy v Domě umění města Brna. Ačkoliv se mu galerie dlouho vyhýbaly, nakonec se i on ponořil do legálního světa.

Hlas, který nelze umlčet

V době, kdy veřejný prostor ovládají reklamy a politické slogany, působí tvorba Tima jako osvěžující protipól. Jeho práce nepřináší jen estetický zážitek, ale nutí k zamyšlení, pobaví i provokuje. A především: zůstává nezávislá. Neprodává se, nepodléhá trendům, nepodřizuje se pravidlům.

A kdo je vlastně Timo? Možná někdo, koho potkáváte denně. Možná ten tichý soused přes chodbu. Ale je to jedno. Protože Timo tu není od toho, abychom znali jeho obličej. Timo je tu od toho, abychom se dívali kolem sebe a vnímali svět trochu jinak.

Zdroje: wikipedia.org, irozhlas.cz, art.ceskatelevize.cz