Tři oříšky pro Popelku vůbec neměly být zimní pohádkou. Kvůli sněhu se musel přepsat celý scénář

Při zhlédnutí pohádky Tři oříšky pro Popelku, bychom si jen těžko tuto oblíbenou pohádku dokázali představit bez sněhu a zasněžených lesů. Jenže právě typická zimní atmosféra, která Popelku proměnila v jednu z nejslavnějších vánočních pohádek, původně v plánu vůbec nebyla.

Film měl být totiž z většiny letní pohádkou. Okolnosti kolem natáčení ovšem nakonec rozhodly o tom, že se všechno nakonec odehraje ve sněhu. Zásadní roli sehrála spolupráce s východoněmeckým filmovým studiem. Režisér Václav Vorlíček musel kvůli změně natáčení narychlo přepisovat scénář.

Původní plán počítal v první řadě s interiérovými scénami

Podle původního plánu se měly nejprve na podzim roku 1972 začít natáčet interiérové scény a k exteriérovým scénám se mělo přistoupit až v létě roku 1973. Zasněžené lesy, které k Popelce neodmyslitelně patří, tedy původně v představách filmařů nefigurovali. Německé studio nakonec ale potřebovalo své kapacity dříve. Začátek natáčení v interiérech se proto posunul už na prosinec 1972. Otázkou ale bylo, co dělat dál.

Podle pokynů ústředního dramaturga se mělo pokračovat v natáčení

Ústřední dramaturg vydal pokyn, že je třeba v natáčení pokračovat bez přerušení i během zimy. Čekat totiž tak dlouhou dobu na letní měsíce už nebylo žádoucí. Pro film to ale znamenalo velkou překážku. Scénář byl připravený na zcela jinou podobu příběhu. Václav Vorlíček proto musel v poslední chvíli učinit rozhodnutí, které později zásadně ovlivnilo podobu celé pohádky. Narychlo přepsal scénář tak, aby bylo možné natáčet exteriéry v zimní krajině.

Během natáčení Popelky se teploty pohybovaly kolem -20 °C

Během natáčení Tří oříšku pro Popelky se prý teploty pohybovaly kolem mínus 20 stupňů Celsia. To bylo pro herce i štáb mimořádně náročné. Herci už měli totiž hotové kostýmy, které byly vzhledem k původním plánům ušité z tenkých látek. Libuše Šafránková tak v závěrečné scéně na koni projížděla zasněženou krajinou pouze v lehounkých svatebních šatech. Z velké zimy dostal dokonce i kůň zápal plic.

Kvůli krutým mrazům navíc také selhávala filmová technika. Štáb tak musel opakovaně složitě zahřívat teplomety, aby vůbec fungovaly. Zatímco například na Šumavě v době natáčení panovaly kruté mrazy a byl hluboký sníh, u německého zámku Moritzburg, kde se Popelka natáčela, nesněžilo v té době vůbec. Štáb byl proto nucen vytvářet umělý sníh. Ten vznikl z tehdy dostupných rybích kostí a konzervárenského obchodu, který údajně extrémně zapáchal. Na krutou zimu zavzpomínal i režisér Vorlíček v jednom z rozhovorů: „Kamera se musela ohřát a hlavně vysušit, aby se v ní náhodou nesrazily páry a objektiv se nezamlžil. To by byl doopravdy malér, protože by se muselo dovnitř kamery a vysušovat.“ Zajímavostí je i to, že Popelku původně neměla hrát Libuše Šafránková.

Jak by pohádka vypadala, kdyby se natáčelo podle původního plánu?

Otázkou ovšem zůstává, jak by pohádka Tři oříšky pro Popelku vypadala, kdyby se exteriéry opravdu natáčely během letních měsíců. Jisté je snad jen to, že by byla úplně jiná. Velkým paradoxem je to, že právě produkční problém pomohl vytvořit jednu z nejcharakterističtějších českých filmových pohádek. Zima, která měla být původně jen důsledkem změny natáčecího harmonogramu, se nakonec stala součástí identity filmu. A tak zatímco dnes si Tři oříšky pro Popelku bez sněhu téměř neumíme představit, v původních plánech žádná taková jistota nebyla. O tom, že Popelka nakonec přijede na ples zasněženou krajinou, rozhodla vlastně jedna velká shoda okolností v podobě nezbytné změny výrobního plánu.

Líbila by se vám pohádka Tři oříšky pro Popelku v letní verzi?

Zdroj: Český rozhlas, Kinobox, Klatovský deník