Historie rock’n’rollu: Zavrhovaný hudební směr, jímž mladí vzdorovali svým rodičům
Když se v půlce 50. let z rádií vyvalil rock’n’roll, nešlo jen o novou muziku. Bylo to zemětřesení, které otřáslo základy poválečné společnosti a stalo se symbolem vzpoury mladých proti upjaté generaci jejich rodičů.
Tenhle zvuk se zrodil v kotli amerického Jihu, kde se díky poválečné migraci Afroameričanů na sever a novým technologiím jako rádio a gramofon smíchaly různé hudební světy.
Jeho páteří bylo bezpochyby černošské rhythm and blues (R&B), od kterého si vzal taneční rytmus a syrovou energii. Z bělošské hudby country si zase půjčil strukturu vyprávění a melodie. Přidejte k tomu oduševnělost gospelu, kterou do světských písní přenesli umělci jako Little Richard, a zběsilé tempo klavírního boogie-woogie, a máte rock’n’roll.
Ačkoliv za krále je považován Elvis, jiskru zažehli jiní. Už ve 40. letech hrála Sister Rosetta Tharpe na elektrickou kytaru tak, že to znělo jako budoucnost. Za první opravdovou rock’n’rollovou nahrávku se ale často považuje „Rocket 88“ z roku 1951.
Vzpoura proti nudě a „ďáblova hudba“
Samotný název „rock and roll“ byl původně slangový výraz pro sex. Zásluhu na jeho zpopularizování má clevelandský DJ Alan Freed, který v roce 1951 začal hrát R&B pro bílé publikum. Aby se vyhnul rasově citlivému označení „race music“, chytře ho přejmenoval na „Rock and Roll Party“. Byl to geniální marketing, který otevřel stavidla.
Proč takový poprask? Poválečná Amerika zrodila „teenagera“ – mladého člověka s volným časem a penězi, který se cítil odcizený od nudné kultury rodičů. Rock’n’roll se svou divokou energií a texty o lásce, autech a svobodě byl pro ně dokonalým soundtrackem vzpoury.
Pro establishment to byla naopak „ďáblova hudba“. Kritici se děsili sexuálně provokativních textů a obscénních pohybů, jako bylo slavné kroucení pánví Elvise Presleyho. Když ho v Ed Sullivan Show zabírala kamera jen od pasu nahoru, stalo se z toho legendární znamení jeho nebezpečnosti. Tahle démonizace ale fungovala jako nejlepší reklama – co dospělí zakazovali, to mladí chtěli o to víc.
Největší kontroverze však byla rasová. V době segregace bylo pro mnoho bílých Američanů nemyslitelné, aby jejich děti poslouchaly a tančily na „černošskou hudbu“. Odpor proti rock’n’rollu byl často jen zástěrkou pro rasismus. Přesto se právě hudba stala nečekanou silou, která bořila bariéry. Na koncertech padaly provazy oddělující černé a bílé a mladí lidé spolu tančili.
Tváře revoluce: Architekti a králové
Revoluce měla své tváře. Byli tu afroameričtí architekti: Chuck Berry, který z kytary udělal hlavní nástroj a psal geniální texty pro teenagery, a Little Richard, nespoutaná a provokativní energie u klavíru. A pak bílí poslové, kteří hudbu přinesli masám. Elvis Presley, charismatický „Král“, který dokonale spojil černé R&B s bílým country, a Jerry Lee Lewis, sebedestruktivní „Zabiják“. Jejich úspěch ale vrhl stín na problém kulturního přivlastnění, kdy bílí umělci často nahrávali „vyčištěné“ verze písní černých autorů a brali jim zasloužený zisk.
Odkaz, který nikdy nezemře
Rock’n’roll nezemřel, jen se vyvinul. V 60. letech ho oživila britská invaze v čele s The Beatles a The Rolling Stones. V Americe se pak spojil s folkovým protestem (Bob Dylan) a experimenty s psychedeliky (Jimi Hendrix, The Doors), čímž se zrodily nové žánry. Změnil i samotné nahrávání – ze studia se stal tvůrčí nástroj a z alba umělecké dílo. Pronikl i za železnou oponu do Československa, kde se stal symbolem svobody a vzdoru proti komunistickému režimu.
Rock’n’roll byl zkrátka víc než hudba. Byl to kulturní třesk, hlas generace a síla, která zpochybnila společenské i rasové hranice. Jeho odkaz a rebelský duch rezonují v hudbě dodnes.
Zdroje: expresfm, wikipedia, University of Southern Indiana
