Dabing vs. titulky: Některé hlasy máme s postavami spojené tak silně, že nám originální hlas herce vůbec nesedí

Asi každý z nás zná ten pocit. Pustíte si oblíbený film nebo seriál v originále, a přestože herci mluví „autenticky“, něco vám na tom nesedí.

Ten hlas! Vždyť to má být přece Vladimír Dlouhý, kdo mluví Toma Hankse. Nebo Jiří Krampol coby Belmondo. Najednou to není ono – a ne proto, že by byl originál špatný. Jen už máme určitou hlasovou stopu zafixovanou tak hluboko, že ji z hlavy jen tak nevymažeme.

Kouzlo českého dabingu

Češi mají dlouhou tradici v dabingu a dalo by se říct, že jsme v tom opravdu mistři. A není to jen naše národní pýcha, ale i reálný fakt – český dabing patří k nejlepším na světě. Dlouhá léta jsme byli zvyklí, že herci mluví česky a přirozeně. Bylo to přístupné pro všechny, pohodlné a taky vtipné – vzpomeňte si třeba na hlášky z Přátel, Simpsonových nebo Shreka. Díky dabingu jsme si postavy oblíbili i hlasově. A někdy až tak moc, že jakmile je slyšíme jinak, ztrácí to kouzlo.

Dabing dokáže dodat postavám duši jiným způsobem než originál. Skvělý dabér umí zachytit náladu scény, emoce i jemné vtípky a přetavit je do češtiny tak, že to přesně sedí. Ale i tady platí, že kvalita kolísá. Když se dabing uspěchá, chybí režie nebo se šetří, výsledek je často plochý a rušivý. A to pak lidé utíkají k titulkované verzi.

Proč někteří dávají přednost titulkům

Titulkáři, jak si občas říkají sami fanoušci originálního znění, často argumentují přirozeností. „Chci slyšet herce, jak hrají, ne jak je někdo interpretuje,“ říkají. A mají pravdu – originál přináší nuance, které dabing nemá šanci úplně zachytit. Intonace, přízvuk, šeptání, emoce, které prostě v překladu občas zaniknou. Navíc se v originále neztrácí kulturní a jazykové kontexty.

Dalším argumentem pro titulky je i vzdělávání – člověk se u sledování filmů učí jazyk, rozšiřuje si slovní zásobu a chytá fráze, které by jinak nezazněly. Jenže není to zadarmo. Musíte číst a zároveň sledovat děj. Pro někoho brnkačka, pro jiného opruz. A co teprve děti nebo senioři, kteří si to prostě raději poslechnou.

Zvyk je železná košile (a hlas je její součástí)

Není to ale vždy o tom, co je objektivně lepší. Spíš o tom, na co jsme zvyklí. Když jsme jako děti viděli Harryho Pottera v dabingu, bude nám navždy znít hlas Pavla Dytrta místo Daniela Radcliffa. A možná právě proto se originál někdy jeví „divný“ – protože nám prostě nesedí k obrazu, který máme uložený v hlavě. Mozek si spojil hlas s tváří a přepsat to dá dost práce.

Lidé na internetu často zmiňují, že u některých filmů je dabing vyloženě lepší než originál. Třeba zmíněný Belmondo – jeho šarm a švih v češtině fungoval díky hlasu Krampola často líp než ve francouzštině. Nebo akčňáky z devadesátek, kde český hlas dodal hrdinům charisma, které v originále občas chybělo.

Tak co teda – dabing, nebo titulky?

Odpověď je jednoduchá: obojí má své místo. Titulky jsou skvělé, když chcete autentický zážitek, učíte se jazyk nebo vás prostě dabing ruší. Dabing je zas fajn, když si chcete užít film bez čtení, při únavě nebo když si ho pouštíte s dětmi. A někdy je to čistě nostalgie – protože když vám někdo přehraje hlášku z Mizerů v dabingu, automaticky se smějete. Ale v originále? To už je jiný film.

Takže ať už jste tým „titulek“ nebo „dabing“, buďme rádi, že si můžeme vybírat. A hlavně – že máme v Česku dabéry, kteří některým postavám propůjčili hlas tak dokonale, že už je bez nich prostě nechceme slyšet.

Zdroj: reddit.com, plus.rozhlas.cz, jtpunion.org