Servírce nechal dýško 3 160 Kč. Místo obdivu ale Čech sklidil výsměch

Tři tisíce sto šedesát korun. Ne za večeři, ale jako spropitné pro servírku. Přesně takovou částku jí podle svého vyprávění nechal jeden z uživatelů, který příspěvek zavěsil na na sociální síť Threads. Jenže mnozí diskutující mu to nevěřili.

Pod příspěvkem o velmi štědrém spropitném pro servírku na sociální síti Threads se okamžitě začaly objevovat pochybnosti, zda se všechno opravdu odehrálo tak, jak autor popisuje. Částka 3 160 korun dýška prostě lidem přišla neuvěřitelná.

Někteří se přispěvateli vysmáli, jiní byli ironičtí. Příspěvek na síti ale rozhodně nezapadl. Nasbíral přes tisíc srdíček a více než dvě stovky komentářů.

Nejčastější spropitné je deset procent

Zářijový průzkum platformy Rondo.cz a společnosti Nomce mezi třemi tisíci respondenty ukázal, že nejčastěji lidé nechají v restauraci šest až deset procent z celkové útraty. Necelá čtvrtina lidí dá maximálně pět procent, 19 procent spropitné nedává vůbec.

„Naopak více než desetiprocentní dýško je standardem pro 13,5 procenta respondentů,“ uvedla Silvie Mitvalská z Rondo.cz.

Průzkum se zaměřil také na situace, ve kterých jsou hosté ochotni spropitné vynechat.

Největším prohřeškem není chyba v objednávce ani pomalejší servis, ale samotné chování personálu.

Kvůli nepříjemnému nebo neochotnému vystupování obsluhy by spropitné nedalo 34,4 procenta respondentů. Druhým nejčastějším důvodem je dlouhé čekání na objednávku nebo na možnost zaplatit. To jako hlavní důvod pro vynechání spropitného označilo 23,4 procenta lidí.

„Zkušenost z restaurace potvrzuje, že host dokáže řadu drobných chyb odpustit, pokud s ním personál dobře komunikuje a snaží se situaci vyřešit. Obsluha je zkrátka součástí celého zážitku z restaurace a spropitné je spontánní a přímý způsob, jak nám host dává najevo, jak byl s touto částí návštěvy spokojený,“ uvedl pro magazín Retail News majitel pražské restaurace U Matěje Kotrby Marek Svoboda.

A pak celá tramvaj vstala a zatleskala

Pod příspěvkem o supervysokém spropitném se často objevovala ještě jedna hláška: „A pak celá tramvaj vstala a zatleskala“. Jde o českou obměnu starého internetového memu „and then everyone on the bus clapped“.

Jde o ironickou odpověď, pokud někdo vypráví naprosto dokonalou historku, v níž ideálně sám vystupuje jako hrdina nebo vítěz, případně jakási morální autorita. Na webu Čeština 2.0 tuto hlášku definují jako dovětek vyřčený na konci nějaké historky s cílem naznačit, že si jsme vědomi toho, že si ji autor buď celou vymyslel, nebo notně přibarvil.

A přesně tohle je případ historky o štědrém spropitném. Může být pravdivá. Ale. Je napsaná způsobem, který autora staví do mimořádně příznivého, a tedy neuvěřitelného světla.

Není však fér tvrdit, že se nikdy nic podobného nestalo. V debatě se objevil pan Patrik se svou vlastní zkušeností z prodejny telekomunikační společnosti. Zákazník, který podle něj dlouhá léta žil v zámoří, si koupil telefon a další služby. Účet činil 4 800 korun, muž ale položil na stůl šest tisíc. „Tam, kde jsem žil, jsou tohle drobné. Nechte si to,“ uvedl. Rozdíl 1 200 korun Dubnickému podle jeho slov tehdy zaplatil jídlo pro děti na celý týden.

Proč vlastně máme potřebu o podobných věcech psát na sociální sítě? „Svět sociálních sítí je tak trochu iluzí a výkladní skříní v jednom. Je zřejmé, že zde lidé mnohdy prezentují spíše to, jak by si přáli být vnímáni, než to, jací ve skutečnosti jsou. Takže je určitě strategické brát to, co se na sociálních sítích objevuje, s jistou rezervou,“ vysvětlil v magazínu Psychologie psycholog Jan Pokluda.

Nevíme, jaké byly pohnutky autora, který na sociální síť Threads napsal onen příběh o přemrštěně vysokém spropitném pro servírku. Ale můžeme dedukovat, že to napsal, aby tímto příběhem zaujal široké publikum. To se mu podařilo. Jen možná ne tak, jak si představoval. Internetové auditorium mu místo upřímného potlesku připomenulo onu cynickou tramvaj…

Zdroje: retailnews.cz, psychologie.cz, cestina20.cz