Hazel Scott: První Afroameričanka s vlastní televizní show. Nečekaný vzestup a pád nejstatečnější ženy Ameriky

Seděla u klavíru vzpřímeně, s elegancí, která brala dech. Když začala hrát, publikum nevědělo, jestli poslouchá Chopina, nebo jazzový klub na rohu. Hazel Scott uměla oboje. A ještě něco navíc: v roce 1950 se stala první Afroameričankou, která dostala vlastní televizní show. V době, kdy se černošské herečky tlačily do rolí služek, usedla Hazel před kameru jako hvězda.

Dívka, která nepotřebovala noty

Narodila se na Trinidadu, ale vyrůstala v Harlemu. Už jako dítě si dokázala zapamatovat každou melodii a zahrát ji zpaměti. Ve čtyřech letech se přistěhovala s matkou do New Yorku a brzy bylo jasné, že tady roste zázračné dítě. Juilliard ji přijal, když jí bylo osm. Věk šel stranou – takový talent se nedá zastavit.

Harlem té doby byl kotel hudby. Jazz, gospel, swing – Hazel to všechno vstřebávala. A pak na pódiu dokázala spojit Bacha s boogie-woogie. Publikum nejdřív oněmělo a pak vybuchlo v potlesk.

Z klubu na plátno

Ještě jako teenagerka otevírala koncerty Counta Basieho. Pak přišlo Café Society – první newyorský klub, kde seděli běloši a černoši u jednoho stolu. Tam Hazel zářila. Hollywood si jí rychle všiml. Jenže ona nechtěla dělat ústupky. Role služky? Ne. Vedlejší postava bez jména? Taky ne. Trvala na tom, že bude hrát sama sebe – Hazel Scott.

Televizní okamžik

Pak přišel velký průlom. The Hazel Scott Show. Krátký pořad, vysílaný třikrát týdně. Hazel usedla ke klavíru, hrála, zpívala a vedla večer s přirozeností, kterou kamera milovala. Najednou se po celé Americe dívali na Afroameričanku, která nebyla vedlejší figurou, ale tváří pořadu. To byl malý zázrak.

Cena za neústupnost

Hazel si nikdy nebrala servítky. Nehrála tam, kde chtěli rozdělovat publikum podle barvy pleti. Když ji odmítli obsloužit v restauraci ve Washingtonu, zažalovala je – a vyhrála. Jenže odvaha měla i svou daň. V roce 1950 se objevilo její jméno v nechvalně známém seznamu údajných komunistických sympatizantů. Hazel svědčila před výborem, stála si za svým, ale její televizní show byla během pár měsíců pryč.

Paříž jí dala svobodu

Po skandálu odjela do Paříže. Tam našla nové publikum a život bez předsudků. Koncertovala, nahrávala a patřila mezi vyhledávané hudebníky. Do Ameriky se vrátila až v šedesátých letech. Její album Relaxed Piano Moods, natočené s Charlesem Mingusem a Maxem Roachem, se mezitím stalo klasikou.

Hazel Scott zemřela v roce 1981. Bylo jí jednašedesát. Její jméno možná nezní tak hlasitě jako Ellington nebo Holiday, ale to, co dokázala, se zapsalo do dějin. Žena, která se odmítla sklonit před pravidly segregace, a pianistka, která klavírem vyprávěla příběh svobody.

Zdroj: blogs.loc.gov, PBS