Hermína Týrlová: První dáma českého animovaného filmu
Sledovat v Google Zprávách
Její jméno možná nezní jako jméno filmové hvězdy, ale její tvorba přinesla do české animace tolik života, že by mohla klidně soutěžit s Disneyho myší. Hermína Týrlová dokázala rozpohybovat kousky látky, klubíčka vlny i dřevěné figurky tak, že se jim chtělo věřit, že mají duši. A v tom je její genialita.
Byla to žena, která věřila, že i ten nejtišší materiál může vyprávět příběh. Narodila se v roce 1900 v Příbrami a její život se odvíjel téměř souběžně s vývojem filmu samotného. Už v mládí inklinovala k výtvarnu a vyprávění, a její cesta vedla nejprve k loutkovému divadlu. Právě to se jí stalo přirozeným můstkem k animaci, která ji naprosto uchvátila.
Než se ale dostala k filmovému plátnu, musela prorazit jako žena v oboru, který ovládali muži. A to ve třicátých letech nebylo jen tak. Spolupracovala s Karlem Dodalem, s nímž vytvořila jeden z prvních československých animovaných filmů Zamilovaný vodník. V roce 1935 se ale jejich profesní i osobní cesty rozešly a Týrlová se vydala na vlastní dráhu. V době, kdy bylo těžké najít místo i pro mužské režiséry, si Hermína našla cestu do Zlína, kde tehdy kvetla filmová výroba pod vedením studia Baťa.
Látka, vlna, pohádka
V roce 1943 přišel zásadní zlom. V protektorátním Československu měla vzniknout krátká animovaná pohádka. Týrlová přišla s nápadem, že hlavní roli sehraje obyčejné klubíčko vlny. Vznikl legendární film Ferda Mravenec, ve kterém poprvé ukázala svou schopnost rozpohybovat neživé věci tak, že se jim divák smál, bál i fandil. Krátce nato následoval Vzpoura hraček, snímek, jenž během druhé světové války nesl silné poselství o odvaze, odporu a naději. Vzpoura hraček se stala symbolem animované odvahy v době útlaku. Nebyl to jen film pro děti. Byla to metafora.
Týrlová nikdy nespoléhala na technickou dokonalost. Její kouzlo bylo v jednoduchosti a emocích. S minimálními prostředky dokázala vytvořit díla, která vyvolávala smích i slzy. A zatímco jiní animátoři zůstávali u papíru, ona dala život látkám, pleteninám, dřevu nebo drátkům. Právě v tom spočíval její jedinečný styl, který se nedal napodobit.
Filmy, které dýchají duší
Mezi její nejslavnější poválečné filmy patří například Ukolébavka, Uzel na kapesníku nebo Pasáček vepřů. Všechny měly jedno společné. Byl v nich klid, něha a hluboký smysl pro rytmus vyprávění. Týrlová nenatáčela jen pohádky. Její filmy působily jako něžné miniatury, ale uvnitř ukrývaly sílu, která překračovala obvyklé rámce pohádek pro děti. Měly v sobě něco hlubšího, co oslovovalo i dospělé.
Týrlová za svou práci posbírala ocenění nejen u nás, ale i za hranicemi. Její snímky putovaly po festivalech po celém světě a rozhodně tam nehrály druhé housle. Právě díky ní se Zlín zapsal na mapu animovaného filmu jako významné tvůrčí centrum. Její rukopis ovlivnil celou generaci dalších autorů. Inspirovali se u ní jak naši velikáni jako Břetislav Pojar nebo Jiří Trnka, tak i zahraniční tvůrci, kteří obdivovali její schopnost vtisknout život věcem, které by jinak zůstaly jen němým materiálem.
Animace srdcem
Její filmy nikdy neoslňovaly nablýskanou technikou. Nešlo jí o efekty ani pozlátko. V každém záběru bylo cítit srdce, ticho soustředění a jemný vztah k tomu, co tvořila. Hermína Týrlová zůstala věrná své cestě až do pozdního věku. Zatímco svět animace kolem ní procházel změnami, přecházel na počítače a digitální nástroje, ona dál tvořila rukama. S jehlou, nití, kusem látky a nekonečnou trpělivostí.
Zemřela v roce 1993, ale z její práce nic nezmizelo. Filmy, které vytvořila, mluví dál. Děti je sledují s otevřenýma očima a dospělí v nich najdou klid i vzpomínky. Její způsob tvorby se proměnil v odkaz. Ukázala, že i tichý film může být silný. A že duši do obrazu nevkládá technologie, ale člověk, který věří v příběh.
Co zůstává, když světla zhasnou
Hermína Týrlová vynikala nejen talentem, ale i odvahou dělat věci po svém v době, kdy ženy v umění musely překonávat víc překážek než dnes. Ukázala, že animace může být o citu, o příběhu a o schopnosti dát život i obyčejnému kousku látky nebo dřeva. Její filmy nejsou zaprášenou vzpomínkou. Pořád mluví jasně a mají co nabídnout i dnešnímu divákovi.
