Walt Disney byl posedlý hygienou. Přísná pravidla platila i v jeho zábavních parcích

Walt Disney měl rád pořádek. A tím nemyslíme, že si doma občas vyluxoval nebo urovnal tužky na stole podle velikosti. Mluvíme o člověku, který považoval hygienu a estetickou dokonalost za téměř posvátné hodnoty. Pokud by se čistota dala povýšit na životní styl, Walt by byl jejím zakladatelem a zároveň generálním ředitelem.

V legendách se traduje, že si myl ruce až čtyřicetkrát denně. Někdo by řekl, že to hraničí s obsesí. On by řekl, že je to nezbytné minimum pro přežití v civilizovaném světě. A že si ruce mýt musíte, když saháte na svět, který má být dokonalejší než realita sama.

Čistota jako značka

Disneyho posedlost čistotou nebyla jen osobní záležitostí. Byla to firemní strategie. Už v počátcích Disneylandu trval na tom, že park musí být neustále jako ze škatulky. Žádný papírek na zemi, žádná zašlá fasáda, žádné šmouhy na sklech. Když zjistil, že návštěvníci obvykle nedonesou odpadek dál než 10 kroků, rozestavil po parku koše tak hustě, že byste do jednoho trefili i poslepu.

Zaměstnanci měli nařízeno sbírat odpadky okamžitě, klidně i uprostřed věty s hostem. Pokud si někdo myslel, že mu projde žvýkačka nalepená pod lavičku, měl smůlu. Do hodiny byla pryč. V Disneyho světě nebyl prostor pro chaos. A už vůbec ne pro špinavé ruce.

Bílá košile jako brnění

Když se řekne Walt Disney, spoustě lidí se vybaví jeho ikonická bílá košile. Nešlo o náhodu. Pro Walta byla bílá symbolem pořádku, nevinnosti a profesionálního přístupu. Podle některých zaměstnanců měl víc bílých košil než zubařská klinika. A všechny musely být vyžehlené tak precizně, že byste o puky na nich mohli pořezat.

Nosil je i při návštěvách stavenišť a animačních studií. Když se ho někdo zeptal, proč si neoblékne něco praktičtějšího, jen pozvedl obočí. Praktičnost je fajn, ale image je všechno. Pokud si někdo myslí, že úspěch se rodí ve flekatém tričku, nikdy neslyšel o Disneylandu.

Vítejte v čistotopii

Disneyho parky byly navrženy tak, aby nejen bavily, ale zároveň udržovaly dojem ideálního světa. A ideální svět se leskne. Proto se třeba zaměstnanci musí holit, nesmí mít viditelné tetování ani barevné vlasy. Nejde o diskriminaci, ale o estetiku. Všichni se musí tvářit, že jsou součástí pohádky. A v pohádkách se prostě neobjevují piercingy v obočí.

Disney zkrátka chtěl, aby každý kout jeho parku vypadal jako scénografie z perfektního filmu. I květinové záhony měly svou choreografii. A co teprve barvy odpadkových košů – laděné podle témat jednotlivých zón, aby náhodou nenarušily vizuální harmonii.

Čisté ruce, čisté úmysly

Waltova hygiena nebyla jen o dezinfekci. Byla to filozofie. Čisté ruce znamenaly připravenost tvořit, neulpět na banalitách, pracovat precizně. Možná to zní poeticky, ale rituál mytí rukou měl pro něj hlubší význam než jen zbavit se bacilů. Bylo to gesto respektu vůči práci, kolegům i návštěvníkům.

Jeho přístup byl nakažlivý, v tom dobrém slova smyslu. Zaměstnanci se rychle naučili, že v Disneyho světě se nešidí žádný detail. Pokud někdo odvedl práci na půl, mohl si být jistý, že to Walt pozná. A pokud by to nepoznal on, poznala by to jeho košile. Ta totiž nesnášela špínu ještě víc než on sám.

Zpocený Mickey? Nikdy

Jedním z méně známých pravidel bylo i to, že postavy v kostýmech se nesmějí potit. Ano, čtete správně. I když bylo v Kalifornii 35 stupňů, postava musela vypadat svěže a usměvavě. Proto existovala tajná síť podzemních tunelů, kde se zaměstnanci mohli vyměnit, aniž by návštěvníci přišli o iluzi.

Představa, že by děti zahlédly dvě Popelky zároveň nebo uviděly Goofyho, jak si sundává hlavu a utírá si čelo, byla pro Walta horší než slabý scénář. Iluze musela zůstat neporušená. A iluze čistoty byla její součástí.

Walt Disney nebyl jen tvůrcem kreslených postaviček a zábavních parků. Byl architektem světa, ve kterém byl každý detail promyšlený, naleštěný a dokonale připravený. Možná si opravdu myl ruce čtyřicetkrát denně. Ale faktem zůstává, že jeho posedlost čistotou nebyla slabostí. Byla součástí jeho geniality.

Zdroj: Wikipedia, Kinobox, Brittanica, Forbes