Marlon Brando: Drží rekord v počtu po sobě jdoucích nominacích na Oscara v kategorii Nejlepší herec v hlavní roli
Drží rekord v po sobě jdoucích nominacích na Oscara a zároveň byl symbolem rebélie, talentu i vnitřních rozporů. Marlon Brando nebyl jen herec — byl fenomén, který se díky své roli v kultovním Kmotrovi, vryl do paměti napříč všemi generacemi.
Cesta herectví jako útěk z domova
Marlon Brando se narodil 3. dubna 1924 v Omaze v Nebrasce. Jeho dětství nebylo idylické – otec byl přísný a matka zápasila s alkoholismem. Přesto to byl právě její zájem o divadlo, který v mladém Brandovi zažehl vášeň pro herectví. Ve čtyřicátých letech se přestěhoval do New Yorku, kde studoval pod vedením Stelly Adler, jedné z nejvýznamnějších učitelek metody Stanislavského. Právě zde si osvojil techniku, která se stane jeho největší zbraní – herectví založené na hlubokém prožívání emocí.
Jeho divadelní debut přišel na Broadwayi v roce 1947, kdy ztvárnil Stanleyho Kowalského v inscenaci Tramvaj do stanice Touha. Tato role mu otevřela dveře k filmovému plátnu.
Osm po sobě jdoucích Oscarových nominací
Brando debutoval ve filmu v roce 1950 snímkem The Men, ale opravdový průlom přišel o rok později s filmovou adaptací Tramvaje do stanice Touha. Role Stanleyho mu vynesla první nominaci na Oscara. A nebyla poslední – ve skutečnosti následovalo sedm dalších nominací v řadě, což z něj činí držitele dosud nepřekonaného rekordu v kategorii Nejlepší herec v hlavní roli.
Každý z těchto výkonů byl jiný – a přesto jedinečný. Ať už šlo o vůdce povstání ve Viva Zapata!, Marka Antonia v Julii Caesaru nebo dokonalý portrét dělnického hrdiny ve filmu V přístavu (za který Oscara také získal), Brando vždy dokázal do svých rolí promítnout neuvěřitelnou hloubku a lidskost.
Kmotr, který odmítl Oscara
Když se v roce 1972 objevil v ikonickém snímku Kmotr jako Don Vito Corleone, potvrdil tím svou ohromný talent. Role mafiánského patriarchy mu přinesla druhého Oscara, který ale odmítl převzít. Na slavnostní večer místo sebe poslal indiánskou aktivistku Sacheen Littlefeather, aby přečetla prohlášení, v němž herec protestoval proti stereotypnímu zobrazování původních obyvatel v americkém filmu.
Hollywood byl v šoku. Ale Brando se nikdy nebál jít proti proudu. Jeho gesto nebylo samoúčelné – bylo součástí širšího postoje, kterým odmítal přijmout slávu jako samozřejmost. Vnímal ji jako privilegium, které má sloužit vyšším cílům.
Vnitřní démoni a pozdní kariéra
Navzdory obrovskému talentu byl Brando často označován za komplikovaného spolupracovníka. Jeho perfekcionismus, náladovost a tendence improvizovat dovedly nejednoho režiséra k šílenství. Filmaři ho ale zároveň milovali – protože dokázal každou scénu přetavit ve zlato.
V pozdějších letech své kariéry se Brando objevoval jen sporadicky. Výrazným návratem byla role plukovníka Kurtze v Coppolově Apokalypse z roku 1979, kde se znovu ukázal jako nezapomenutelný element filmového plátna. Jeho excentrické chování, odmítání scénáře a vlastní výklad postavy z něj však udělaly spíš mýtus než herce. I přesto film obstál a Brando znovu dokázal, že je nezastupitelný.
V roce 1994 také vydal autobiografii: Brando: Písně, které mě naučila matka, v níž vzpomíná na své nelehké dětství.
Herec za sebou zanechal obrovský odkaz
Marlon Brando inspiroval celé generace herců – od Roberta De Nira po Leonarda DiCapria. Změnil způsob, jakým se vnímá mužská postava ve filmu – už to nebyl jen silák nebo gentleman, ale zranitelná, často vnitřně rozervaná bytost.
Brando nebyl dokonalý. Byl svobodný, nespoutaný, umíněný, ale také neuvěřitelně talentovaný. Jeho herectví nešlo naučit – dalo se jen obdivovat. A právě proto se jeho jméno navždy zapsalo do dějin kinematografie.
Marlon Brando zemřel 1. července 2004. Jeho popel byl rozptýlen na Tahiti a v Údolí smrti v Kalifornii.
Zdroj: gq-magazine.co.uk, csfd.cz
