Nejhorší filmy podle kritiků, které jsou divácky populární: Nejde jen o případ Pokoje z roku 2003
Některé filmy kritici odsoudí jako naprosté katastrofy. Přesto si je diváci zamilují, citují je a oslavují jejich nedostatky. Je to překvapivé, ale někdy se hrozný film stane kultem. Tyto filmy jsou prostě tak špatné, až je to dobré.
Jedná se především o filmy, které baví právě svými chybami, nechtěným humorem a absurditou. Nejslavnějším příkladem je Pokoj z roku 2003, ale není zdaleka jediný. Podobný osud potkal i jiné snímky, třeba Bojiště Země. Nejen tyto filmy ukazují, že kritický neúspěch někdy neznamená konec, ale začátek cesty ke slávě.
Pokoj si zaručil kultovní status katastrofou
Film Pokoj vypráví příběh bankéře Johnnyho, jeho snoubenky Lisy a nejlepšího přítele Marka. Lisa má poměr s Markem, což vede k tragédii. Tommy Wiseau film napsal, režíroval, produkoval a zahrál si hlavní roli Johnnyho. Kritici snímek označili za jeden z nejhorších filmů všech dob, někteří ho nazvali „Občanem Kanem špatných filmů“. Proč? Důvodů je mnoho.
Herecké výkony jsou často toporné a nepřirozené. Sám Wiseau podává bizarní výkon plný podivného přízvuku a nelogických emočních zvratů. Scénář je plný nesmyslných dialogů a dějových linií, které nikam nevedou. Postavy mluví o věcech, které se už nikdy neobjeví.
Technické zpracování je také slabé. Zahrnuje špatný střih, podivné záběry a zbytečně komplikované natáčení na dva formáty kamer současně. Není divu, že film při premiéře vydělal jen asi 1 900 dolarů.
Přesto se Pokoj stal kultovní klasikou. Jak? Hlavním důvodem je neúmyslný humor. Film je tak špatný, a přitom myšlený vážně, až je k popukání. Wiseau se upřímně snažil natočit drama, ale jeho neschopnost a nedostatek soudnosti vedly ke komedii.
Klíčové jsou půlnoční projekce, kde diváci interagují s filmem. Křičí repliky, hází na plátno plastové lžičky (kvůli nesmyslnému záběru na ně) a přehazují si americký fotbalový míč (inspirováno scénou, kde postavy hrají fotbal ve smokingu v uličce). Tato společná zábava a výsměch filmu vytvořily silnou fanouškovskou komunitu.
Bojiště Země – sci-fi, které narazilo na dno
Dalším příkladem kritiky zničeného, ale svým způsobem populárního filmu je Bojiště Země z roku 2000. V roce 3000 vládne Zemi rasa obřích mimozemšťanů Psychlů, vedená Terlem (John Travolta). Lidé jsou zotročení. Mladý Jonnie Goodboy Tyler se postaví do čela vzpoury. Film vznikl podle knihy zakladatele scientologie L. Rona Hubbarda. Kritici ho roznesli na kopytech a získal rekordní počet anticen Zlatá malina, včetně té za nejhorší film desetiletí.
Co bylo tak špatně? Travoltův herecký výkon v roli Terla je často terčem posměchu. Kamera působí rušivě a samoúčelně. Scénář je plný logických děr a absurdit. Lidé se například během pár dní naučí létat s tisíc let starými stíhačkami Harrier. Psychlové nemohou dýchat zemskou atmosféru, ale přesto Zemi okupují z jediné základny v Denveru apod.
Film byl navíc osobním projektem Johna Travolty, který je známým scientologem. Jeho snaha protlačit film spojený s Hubbardem a jeho velký vliv na produkci vedly ke katastrofálnímu výsledku.
I když Bojiště Země nemá tak interaktivní fanouškovskou základnu jako Pokoj, někteří diváci si ho užívají právě pro jeho špatnost. Travoltovo přehrávání a celková hloupost filmu mohou být zábavné. Fascinující je kontrast mezi obrovským rozpočtem, ambicemi a výslednou kvalitou. Tento velkolepý neúspěch z něj dělá památný filmový propadák.
Proč nás baví filmové „odpady“?
Proč tedy lidé sledují, a dokonce milují objektivně špatné filmy? Jedním z důvodů je sdílený zážitek. Dívat se na příšerný film s přáteli a společně se mu smát vytváří pocit sounáležitosti. Je to forma společenské aktivity. Lidi také fascinuje absurdita. Je zajímavé sledovat, jak moc se film může pokazit a jak nelogické a bizarní věci se na plátně dějí.
Dalším faktorem je ironické potěšení. Bavíme se přesně tím, co tvůrci nezamýšleli. Drama se mění v komedii, horor ve frašku. Sledování takového filmu může být osvobozující, protože nevyžaduje intelektuální námahu jako „vysoké umění“. Někdy prostě chceme vypnout mozek a pobavit se něčím jednoduchým. Je to forma relaxace a úniku od stresu.
Kritický neúspěch nemusí být pro film konečnou stanicí. Někdy mu naopak dá zvláštní druhý život. Pokoj a Bojiště Země jsou toho jasným důkazem. Ukazují, že svět filmu je nevyzpytatelný a že i ty největší „propadáky“ mohou přinést nečekanou radost a spojit lidi dohromady. Vkus je zkrátka subjektivní a někdy to nejhorší může být vlastně ta nejlepší zábava.
