Filmy, které nebyly nikdy dotočeny, nebo jejichž dokončení trvalo 48 let. Nejde jen o případ The Other Side of the Wind!
Vytvořit film je často náročná cesta plná nástrah, kde samotný talent a vize nestačí. I ti největší režiséři narazili na překážky, které jejich vysněné projekty buď pohřbily, nebo na dlouhá desetiletí odsunuly. Některé z těchto příběhů se přitom samy staly legendami.
The Man Who Killed Don Quixote – Terry Gilliam
Terry Gilliam, člen slavné skupiny Monty Python, snil o natočení vlastní adaptace románu Don Quijote téměř celý život. Už v 90. letech připravoval film s názvem The Man Who Killed Don Quixote, který měl být moderním pohledem na klasický příběh – reklamní agent cestující v čase by se ocitl v minulosti a byl považován za Sancha Panzu.
Natáčení ve Španělsku odstartovalo v roce 2000, ale projekt od počátku provázela smůla: prudké deště poškodily lokace, hluk z blízké vojenské základny zničil zvukové nahrávky a hlavní představitel Jean Rochefort musel kvůli vážným zdravotním problémům natáčení opustit. Produkce se dostala do finančních potíží, pojišťovna film odepsala a následovaly roky právních sporů.
Místo vysněného snímku vznikl dokument Lost in La Mancha (2002), který podrobně zachycuje krach ambiciózního projektu. Gilliam se ale nevzdal. Po mnoha neúspěšných pokusech se v roce 2017 vrátil na plac – s Jonathanem Prycem a Adamem Driverem v hlavních rolích.
The Man Who Killed Don Quixote měl premiéru v roce 2018 na festivalu v Cannes – téměř tři desetiletí po prvotním nápadu a 18 let po zhroucení prvního natáčení.
The Other Side of the Wind – Orson Welles
Orson Welles, jeden z největších mistrů filmového plátna, začal v roce 1970 natáčet film The Other Side of the Wind. Šlo o satiru na končící éru starého Hollywoodu a nástup mladé generace filmařů. Hlavní postavou byl stárnoucí režisér, jehož večírek k dokončení nového filmu postupně odhaluje závist, zradu a umělecký úpadek.
Welles financoval projekt komplikovaně – mimo jiné prostřednictvím íránských investorů spjatých s tehdejším režimem, což se po íránské revoluci ukázalo jako velký problém. Práva na část filmu uvízla v právním vakuu. Wellesova posedlost dokonalostí navíc vedla k nekonečnému přetáčení a přestříhávání scén.
Výsledek? V době jeho smrti v roce 1985 zůstalo přes tisíc hodin nesestříhaného materiálu. Až v roce 2018 se tým filmařů v čele s Peterem Bogdanovichem a s podporou Netflixu pustil do dokončení filmu podle Wellesových pokynů. Po více než 40 letech od zahájení natáčení se tak The Other Side of the Wind konečně dostal k divákům – jako působivá tečka za kariérou geniálního tvůrce.
Duna – Alejandro Jodorowsky
V 70. letech se chilský vizionářský režisér Alejandro Jodorowsky, známý svými psychedelickými filmy jako El Topo, pustil do adaptace kultovního sci-fi románu Duna od Franka Herberta. Ale jak bylo pro Jodorowského typické, jeho verze Duny měla být víc než film – měla být spirituálním zážitkem, který navždy změní vědomí diváků.
Projekt se postupně proměnil v doslova megalomanské dílo. Alejandro Jodorowsky chtěl do hlavních rolí obsadit hvězdy jako Orsona Wellese (baron Harkonnen), Micka Jaggera (Feyd-Rautha) a Salvadora Dalího coby císaře Shaddama IV. – přičemž Dalí si za jednu minutu na plátně nárokoval honorář ve výši 100 000 dolarů.
O hudební doprovod se měli postarat Pink Floyd a francouzská progresivní skupina Magma.
Scénář byl neuvěřitelně ambiciózní, jeho stopáž přesahovala 14 hodin, a na vizuální podobě filmu se podíleli legendární umělci jako H. R. Giger, Moebius a Chris Foss, kteří navrhli monumentální a nezapomenutelné koncepty prostředí, postav i technologií.
Přes Jodorowského nadšení ale studia postupně od projektu ustoupila – bála se neúnosné délky, obrovských nákladů a nepředvídatelnosti režiséra.
Film nikdy nevznikl, ale jeho vliv přetrval: estetika připravená pro Dunu ovlivnila pozdější klasiky sci-fi jako Vetřelec (1979) nebo Blade Runner (1982).
O osudu tohoto nerealizovaného snu vypráví dokument Jodorowsky’s Dune (2013), který ukazuje, jak blízko stál svět k jedné z nejvelkolepějších vizí v historii kinematografie.
Zdroje: vox.com, wikipedia.org, bbc.com
