Ztracené a zakázané desky: Zrušené album Prince nakonec vyšlo – a vedlo si docela dobře
Sledovat v Google Zprávách
V kronikách hudby existuje jakási přízračná knihovna plná desek, které jsou slavné právě proto, že nikdy nevyšly. Jsou to ztracené poklady a zakázané grály, jejichž příběhy o umělecké krizi, politickém vzdoru nebo komerčním neúspěchu jsou často napínavější než samotná hudba.
Jejich absence jim dodává auru tajemství, která fascinuje fanoušky po celá desetiletí. Pojďme se podívat na pár takových legend.
Album, které odráží Princův boj s vlastní duší
Představte si, že jste Prince v roce 1987. Jste na absolutním vrcholu, ale část fanoušků vám vyčítá, že jste se zaprodali popu. Co uděláte? Nahráváte syrové, drsné a nekompromisně funkové album. Chcete ho vydat anonymně, v minimalistickém černém obalu, aby za vás mluvila jen hudba. Vše je připraveno, půl milionu desek vylisováno. Jenže týden před vydáním se stane něco nečekaného.
Prince volá šéfovi vydavatelství a nařizuje okamžité zničení celého nákladu. Proč? Oficiálně tvrdí, že prožil „duchovní prozření“ a uvědomil si, že album je „zlé“ a plné „hněvu“. Skutečným spouštěčem této krize byl ale pravděpodobně jeho první a poslední experiment s drogou MDMA (extází). Ať tak či onak, Prince tímto gestem stvořil legendu. Z The Black Album, jak se mu začalo říkat, se stal nejvíce pašovaný (bootlegovaný) artikl v historii hudby.
Aby Prince dokonal svůj marketingový majstrštyk, rychle vydal nové, optimistické a duchovně povznášející album Lovesexy. Vznikl tak epický příběh o boji dobra se zlem, temnoty se světlem. Když „Černé album“ konečně oficiálně vyšlo v roce 1994, hlavně kvůli smluvním tahanicím s vydavatelstvím, komerční úspěch byl jen průměrný. Hudební svět se za sedm let posunul jinam a to, co by v roce 1987 šokovalo, znělo v éře gangsta rapu trochu zastarale. Deska zkrátka nemohla dostát své vlastní, léta budované legendě.
Zlomená srdce a nedokončené symfonie
Prince nebyl jediný, kdo se stal cenzorem vlastního díla. Neil Young v roce 1975 nahrál album Homegrown, syrovou a bolestivou zpověď o svém čerstvém rozchodu. Deska byla hotová, připravená jít do lisovny, ale Young ji na poslední chvíli stáhl. Byla pro něj příliš osobní, příliš zranitelná. Trvalo neuvěřitelných 45 let, než se odhodlal tuto otevřenou ránu ukázat světu. Když album v roce 2020 konečně vyšlo, kritici ho oslavovali jako znovuobjevený mistrovský kousek.
Snad nejznámější ztracenou deskou je ale Smile od The Beach Boys. Měla to být „symfonie k Bohu“, která by změnila historii popu. Jenže geniální mozek kapely, Brian Wilson, se v roce 1967 zhroutil pod tíhou vlastních ambicí, drog a sporů s ostatními členy. Zůstaly po něm jen desítky hodin útržků a fragmentů. Právě tato nedokončenost se stala motorem kultu. Fanoušci po desetiletí skládali z bootlegů své vlastní verze alba a snažili se rozluštit, jak mělo ve skutečnosti znít.
Když vás zničí trh a zakáže stát
Někdy umělce nezničí vlastní démoni, ale chladná lhostejnost trhu. Osud Judee Sill ukazuje, jak krutý umí být hudební byznys k těm, kdo se vymykají. V 70. letech patřila k největším talentům, její tvorba ale byla prostě moc náročná na to, aby se líbila davům. A výsledek byl zdrcující. Komerční neúspěch vedl k vyhazovu z vydavatelství a osobní pád skončil tím nejhorším možným způsobem – smrtí na předávkování v roce 1979, o které se skoro nikdo nedozvěděl.
A pak je tu ten nejextrémnější případ, kdy se hudba stane aktem politického vzdoru. V dusivém prostředí komunistického Československa byla undergroundová kapela The Plastic People of the Universe zakázána. Své legendární album na texty Egona Bondyho, Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, proto nahráli tajně na hradě Houska.
Pásky se podařilo propašovat na Západ, ale členy kapely doma čekal politický proces a vězení. Jejich perzekuce však sjednotila disent v čele s Václavem Havlem a stala se přímým spouštěčem Charty 77. Režim se snažil hudbu umlčet, ale nevědomky z ní udělal mocný symbol svobody, který přispěl k jeho vlastnímu pádu.
Proč milujeme tajemství?
Co mají všechny tyto příběhy společného? Fascinaci nedokončeným příběhem. Ztracená deska je záhada, prázdné místo, které nás nutí přemýšlet „co by, kdyby“. Často se stane, že mýtus kolem ztracené desky úplně zastíní hudbu samotnou.
A palivem, které po generace udržuje oheň těchto legend, nejsou nic jiného než neoficiální nahrávky – slavné bootlegy. Bez nich by tyhle fascinující příběhy dávno pohltil čas. Tyto ozvěny z trezorů a tajných studií nám připomínají, že skutečné umění je sice křehké, ale nelze ho nikdy doopravdy ztratit ani umlčet.
