Známé trezorové filmy, které měly být zničeny. Znáte snímek Ucho nebo Sedmikrásky?
Umění je nezničitelné. Čím víc se někdo snaží film umlčet, tím spíš si ho lidé zapamatují. Přesně to se stalo s českými filmy, které komunisté zamkli do trezoru v domnění, že je tím navždy vymažou z historie. Neměly přežít, ale staly se legendami. Přesně to platí pro české filmy, které komunistický režim zavřel do trezoru v naději, že se na ně zapomene. Jenže zapomenout na mistrovská díla není tak snadné.
Místo aby tyto filmy zmizely v propadlišti dějin, staly se symbolem svobody. Představují éru, kdy filmaři měli odvahu ukázat pravdu, i když za to platili zákazem, vyhazovem nebo zákazem činnosti. Dnes máme možnost je vidět a pochopit, proč se jich tehdejší mocní tolik báli.
Jak se filmy mění ve státní tajemství
Některé z nejlepších českých filmů se místo premiéry ocitly pod zámkem, kde měly zůstat navždy. V socialistickém Československu bylo umění pod přísným dohledem a jakmile se nějaký snímek odchýlil od oficiální linie, zmizel. Kritické pohledy na společnost, přílišná svobodomyslnost nebo jen náznak ironie mohly znamenat okamžitý zákaz. Přesto tyto filmy přežily a dnes patří k pokladům české kinematografie.
Seznam filmů, které režimu vadily
V 60. a 70. letech se v české kinematografii objevilo několik snímků, které byly pro tehdejší mocipány příliš dráždivé. Co na nich bylo tak pobuřující? To, že ukazovaly realitu.
Ucho (1970)
Představte si, že přijdete domů z večírku, ale místo toho, abyste padli do postele, začnete si všímat, že váš dům možná někdo odposlouchává. Přesně to se děje hlavním postavám filmu Ucho. Děsivý psychologický thriller o paranoie ve státě, kde nikdy nevíte, jestli vás zítra někdo neodvede. Pro komunisty to bylo příliš blízko pravdě, takže film zmizel na téměř 20 let.
Sedmikrásky (1966)
Dvě mladé dívky si řeknou, že když je celý svět naruby, proč by ony měly být jiné? Věra Chytilová natočila film plný barev, absurdit a satiry, který působil jako šlehačková bitva proti všem pravidlům. Režimu se ale nelíbilo „mrhání filmovým materiálem“ (nebo spíš to, že film dělal ze systému frašku), a tak se do kin skoro nedostal. Dnes je z něj kultovní dílo.
Všichni dobří rodáci (1968)
Vesnice, která se mění pod tlakem kolektivizace, a lidé, kteří se snaží přežít. Vojtěch Jasný ukázal drsnou pravdu o tom, jak komunisté rozložili tradiční venkovskou pospolitost. To se samozřejmě neodpouštělo, takže film putoval do trezoru na víc než 20 let.
Skřivánci na niti (1969)
Příběh lidí, které režim odsunul na okraj a poslal do pracovních táborů. Jiří Menzel převedl Hrabalovy povídky na filmové plátno s takovou upřímností, že to cenzura neunesla a film na dlouhá léta zmizel v trezoru. Skončila v sejfu a na světlo se dostala až po roce 1989. Rovnou si ale odnesla Zlatého medvěda z Berlína, takže se nakonec ukázalo, že kdo si počká, ten se dočká.
O slavnosti a hostech (1966)
Alegorie o manipulaci, moci a absurdní poslušnosti. Film Jana Němce byl tak trefný, že ho osobně zakázal prezident Antonín Novotný. Asi se v něm moc poznal.
Dnes už je můžeme vidět
Dobrou zprávou je, že všechny tyto filmy jsou dnes volně dostupné. Můžete je vidět na festivalech, v televizním vysílání nebo na streamovacích platformách. Sedmikrásky si můžete pustit z pohodlí domova, Ucho běží pravidelně v televizi a Skřivánci na niti se vracejí na plátna kin v rámci retrospektivních přehlídek.
Místo aby tyto filmy upadly do zapomnění, staly se legendami. A to je asi nejlepší důkaz, že cenzura nikdy nevyhraje.
Co mělo být zničeno, nakonec zvítězilo
Je zvláštní, že právě filmy, které měly být zapomenuty, dnes patří k těm nejdůležitějším v naší kinematografii. Dokazují, že umění se nedá umlčet. I když ho na čas schováte, vždy si najde cestu zpět. A právě proto stojí za to si je připomenout.
