Zdeněk Svěrák: Milovník hudby a komedie, který ztvárnil i vážné role
Zdeněk Svěrák patří k těm několika málo lidem, kteří dokázali proměnit každodennost v umění. Jeho hlas si nespletete. Je jemný, klidný, jako by mluvil někdo, kdo ví o životě něco víc než ostatní. Jeho filmy nejsou jen zábavou na večer. Jsou to zrcadla, ve kterých se vidí celé generace. Obyčejné věty, které zazní z jeho úst, zní jako moudrost, kterou bychom si měli zapsat za uši.
Narodil se 28. března 1936 v Praze. Už od mládí měl blízko ke slovům. Nejdřív se vydal cestou učitele, ale brzy si ho přitáhl svět rozhlasu. A právě tam, u mikrofonu, se zrodil Jára Cimrman. Fiktivní velikán, který toho sice mnoho nestihl, ale o to víc toho stihl říct. Cimrmanovské hry, které psal spolu s Ladislavem Smoljakem, nebyly jen o smíchu.
Divadlo Járy Cimrmana dnes zná snad každý Čech. Ale málokdo si uvědomí, jak výjimečný byl způsob, jakým Svěrák dokázal pracovat s jazykem. Nesnažil se být chytrý za každou cenu. Byl spíš pozorovatel. Vnímal, jak lidé mluví, jak se chovají, co je rozesměje a co dojme. A pak to přenesl na jeviště i na plátno.
Scénárista, který rozuměl lidem
Jako scenárista Zdeněk Svěrák vtiskl svým postavám obyčejnost, která je v kině vzácná. Nenabízel velká gesta ani hrdiny z plakátů. Spíš ukázal prodavače, učitele, staré pány, děti, co zlobí nebo manžele, kteří se hádají o prázdných lahvích. A právě v tom spočívá jeho síla. Nehrál na efekt. Vyprávěl život, jaký je.
Filmy jako Na samotě u lesa, Vrchní, prchni!, Tři veteráni nebo Vratné lahve nejsou jen komediemi. Každý z těch příběhů nese otisk doby i člověka. Scénky, které se zdají úsměvné, mají často podtext, co zabolí. Když třeba knihkupec Vrána začne předstírat, že je číšník, aby si přilepšil. Nebo když ve Vratných lahvích stárnoucí muž hledá smysl života mezi prázdnými lahvemi a unavenými studenty.
K největším Svěrákovým scénáristickým triumfům bezesporu patří Obecná škola. Citlivý pohled na dětství v poválečné Praze, doplněný osobními vzpomínkami, je dodnes hluboce dojemným filmem. Svěrák v něm sám ztvárnil postavu otce. A i když nemluví mnoho, stačí pár pohledů, aby bylo jasné, co cítí.
Film, který dojal svět
V roce 1996 přišla premiéra Kolji. Příběh starého muže a malého ruského chlapce je možná nejjemnější a nejsilnější Svěrákův scénář. Režíroval ho jeho syn Jan Svěrák a spolu vytvořili film, který dojal diváky po celém světě. Získali za něj Oscara a zapsali se do dějin.
Kolja není jen příběhem nepravděpodobného přátelství. Je to film o osamění, ztrátě a nečekaném citu, který přichází, když ho nejméně čekáme. A také o tom, že každý člověk, bez ohledu na věk a původ, touží po lásce a přijetí. Svěrákova role starého hudebníka je hereckým výkonem, který si neříká o potlesk. On si ho prostě zaslouží.
Místa, kde se dotknete filmové historie
Filmy Zdeňka Svěráka vznikaly na různých místech České republiky a mnohá z nich se stala cílem filmových fanoušků. Kdo by nechtěl navštívit dům v lesích z Na samotě u lesa, který se nachází nedaleko obce Radešice. Anebo se projít po ulici U Sovových mlýnů na pražské Kampě, kde se odehrávají klíčové scény Kolji. Filmový dům z Vratných lahví najdete v Praze 10 a i ten má své návštěvníky.
Díla Svěráka totiž nejsou jen příběhy. Jsou to mapy české duše. V jeho postavách najdeme sami sebe i naše blízké. S jeho humorem se smějeme i v těch nejvšednějších chvílích.
Láska k hudbě a životu
Zdeněk Svěrák miluje hudbu. Spolupráce s Jaroslavem Uhlířem dala vzniknout písním, které se staly stálicemi českých domácností. Jen málokterý Čech by neznal Severní vítr je krutý, Holubí dům nebo pohádkovou Není nutno. Písničky pro děti, které nezesměšňují, ale učí radosti ze zpěvu a přirozenému jazyku, jsou dnes vzácné.
Zároveň je třeba dodat, že Svěrákův život nikdy nebyl jen sladký. V osobním životě čelil bolestem a ztrátám. O to víc si váží toho, co má a dokáže to přetavit v umění. Jeho slova jsou často obyčejná, ale právě v tom tkví jejich síla. Umí pojmenovat věci tak, že se zastavíme a najednou vidíme svět jinak.
