Záhadná smrt Jiřího Šlitra (†45). Zemřel v náručí mladičké milenky (†18)

Nehoda, sebevražda, vražda… Všechny možnosti se skloňovaly po úmrtí jednoho ze zakladatelů divadla Semafor Jiřího Šlitra, který zemřel spolu se svou milenkou Jitkou. Právě dnes je výročí jejich smrti.

Jiří Šlitr se narodil 15. února 1924 v Zálesní Lhotě v bývalém Československu. Po ukončení gymnázia studoval od roku 1945 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a po čtyřech letech získal diplom a titul JUDr. Povolání právníka se však nikdy nevěnoval.

Multiinstrumentalista, který uměl hrát snad na všechny hudební nástroje (piano, harmonika, kytara, saxofon, trubka) raději vystupoval v kabaretech. Později spolupracoval s humoristou Miroslavem Horníčkem v jeho estrádním souboru.

Setkání s dramatikem a textařem Jiřím Suchým mu změnilo život. Spolu založili v roce 1959 pražské hudební divadlo Semafor. Název divadla pochází z prvních slabik spojení slov „sedm malých forem“.

Šlitr významně ovlivnil českou populární hudbu. Na jeho scénickou hudební tvorbu navázala řada autorů studiových scén. Jiří Suchý napsal v roce 1961 scénář k hudebnímu projektu Zuzana je zase sama doma. Autorem téměř poloviny skladeb z pásma byl Jiří Šlitr. V několika případech Suchý přetextoval americké písně a další jsou Šlitrovými melodiemi na texty Pavla Kopty a Miroslava Horníčka.

Dvojice se objevila i v hudebním povídkovém filmu Konkurs (1963) v režii Miloše Formana, autorem hudby k filmu je Jiří Šlitr. Snímek připomínal dnešní hudební soutěž Superstar. Příjemným překvapením bylo i uvedení muzikálu Kdyby tisíc klarinetů (1964) v režii Jana Roháče a Vladimíra Svitáčka. Dnes už legendární muzikál byl postaven na groteskní možnosti přeměny zbraní do hudebních nástrojů.

V roce 1965 zaujal publikum hudební Recitál Jiří Suchý – Jiří Šlitr. Moderní westernová mikrokomedie s vynikajícími hereckými příležitostmi se objevila v roce 1965 s názvem Magnetické vlny léčí. V příběhu si s chutí zahráli vynikající čeští herci Jan Werich a Jiří Sovák. Děj se odvíjel podle scénáře Jany Werichové – Kvapilové a hudba k filmu pocházela z tvorby Jiřího Šlitra.

V roce 1965 měla v divadle Semafor premiéru jazzová opera buffa (komická opera vycházející z italské tradice) s názvem Dobře plecená procházka. Autorem libreta byl Jiří Suchý a Jiří Šlitr se podepsal pod hudební spolupráci. Mimořádný ohlas představení vedl k jejímu televiznímu zpracování v režii Slováka Jána Roháče, úspěšného českého režiséra Miloše Formana a kameramana Jaroslava Kučery.

Jiří Šlitr chtěl původně představit operní frašku na Broadwayi. Vyrobil kopii filmu s anglickými titulky a vzal ji s sebou na světovou výstavu EXPO 67 do kanadského Montrealu, kde vystupoval jako klavírista v představení „Kinoautomat“. Šlitrovy ambice se však nepodařilo naplnit. V porovnání s broadwayskými hudebními produkcemi jako „Cabaret“ z roku 1966 či „Hair“ z roku 1967 působila Dobře placená procházka až příliš skromně.

Jiří Šlitr zemřel záhadnou smrtí ve věku 45 let. Po setkání se známými, kam se měl původně vrátit, byl nalezen mrtvý 26. prosince 1969 v jeho ateliéru na Václavském náměstí v Praze. Policisté jejich smrt prohlásili za nehodu. Důvodem jeho smrti byla otrava plynem – údajně kvůli poruše na kamnech. Podle českých médií zemřel v náručí své 18leté milenky Jitky. Mnozí spekulovali i o sebevraždě či vraždě a sebevraždě, kterou naplánovala právě mladá studentka.

K 50. výročí založení divadla Semafor vydal Supraphon další ze série slavných písní, kterými se do kulturní historie zapsali jejich tvůrci, Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Mezi nimi nechyběla ani skladba Pověrčivý úzenář ze hry Kdyby tisíc klarinetů, v minulosti cenzurou zakázaná píseň Kdo chce psa bít, vždycky si hůl najde (1969), píseň na téma výtvarného stylu Surrealistická krajina i nezapomenutelné melodie ze Šlitrovy pozůstalosti.