Vše pro dokonalou roli: Někteří režiséři používali na své herce metody, jež hraničily s manipulací a týráním

Filmová dokonalost nebývá čistá ani hebká. Vzniká v potu, prachu a někdy i v slzách. Někteří režiséři přetavili touhu po dokonalém výsledku v permanentní tlak: dělali z ticha mocenský nástroj, z vyčerpání metodu a z manipulace prostředek k výsledku, na který se pak léta odkazuje.

Kde končí metoda a začíná manipulace? Když je ticho hlasitější než slova a vyčerpání se stane nástrojem, co všechno je ještě omluvitelné kvůli výsledku? Podívejme se na tři jména, u nichž se tyto otázky vracejí se železnou pravidelností.

Stanley Kubrick: preciznost, která bolí

Kubrickovo posedlé opakování záběrů je už folklór. Natáčení hororu, v němž se herečka Shelley Duvall postupně hroutí spolu s postavou, trvalo měsíce. Herečka popisovala, že plakala záběr po záběru a že šlo o jedno z nejnáročnějších období její kariéry. Popularizační texty z posledních let připomínají i režisérovo chladné zacházení: podle několika svědectví měl štábu zakazovat projevovat Duvall soucit, aby se její izolace promítla do výkonu.

Kubrickovo pedantství tak mělo jasnou dramaturgii: mlčet, nepochválit, tlačit na limity. Všechno proto, aby kamera zachytila člověka, který už nemá odkud brát. Vznikl fenomén – a dodnes se řeší, jak velká byla jeho lidská daň.

Alfred Hitchcock: ticho jako zbraň, ptáci jako munice

Hitchcockovo zacházení s hlavní herečkou dvou jeho filmů patří k nejtemnějším kapitolám filmové historie. Sama Tippi Hedren popsala roky později sérii ponižování a nátlaku a vylíčila i natáčecí dny, během nichž na ni útočili skuteční ptáci připevnění k šatům – následkem byly šrámy i psychické zhroucení. V memoárech a rozhovorech popsala, že když se bránila, následoval trest: chlad, mlčení, výhrůžky.

Debata ovšem není černobílá. Některé texty připomínají, že část líčení je zprostředkovaná, že existují odlišná svědectví členů štábu a že tvůrčí proces byl u Hitchcocka obecně autoritářský a precizně kontrolovaný – ať už šlo o vedení nevycvičené herečky, nebo o choreografii snímků, které pracují s posedlostí a mocí. Jádro obvinění však zůstává a vrhá na mistrovy metody dlouhý stín.

Hitchcock tak vtiskl do pracovního prostředí atmosféru, v níž se dobře dařilo tichu a strachu. Vznikly scény, které nezestárly, ale i otázky, které nechtějí zmizet.

Lars von Trier: když je nepohodlí program

Dánský provokatér postavil svou poetiku na rozrušování komfortu – diváků i herců. Zprávy z přelomu minulé dekády znovu otevřely téma, jak jeho metody fungují v praxi: islandská hudebnice Björk popsala na sociálních sítích zkušenost se sexuálním obtěžováním během společného filmu. Režisér obvinění odmítl, ale diskuse vystřelila k širšímu prostředí a kultuře chování kolem něj. Nedlouho poté se v médiích objevily výpovědi bývalých spolupracovnic jeho produkčního okruhu o toxické atmosféře.

I mimo konkrétní kauzy je pro von Triera typické „metodické nepohodlí“: dlouhé, vyčerpávající dny, záměrné rozrušování jistoty a ticho, které má přimět herce k extrémně otevřeným výkonům. V současnosti je jeho dílo nahlíženo dvojí optikou: jako jedinečná umělecká vize i jako problém, který vyžaduje kritický přístup.

Je to ještě metoda, nebo už psychický nátlak?

Společné jmenovatele najdeme rychle: kontrola informací, ticho coby trest i nástroj, stupňování únavy a izolace. Všichni tři režiséři pracovali s pocitem, že realismus se rodí za hranou pohodlí – a že když herec opravdu nemůže, kamera to pozná. Jenže hranice mezi řízenou hrou a ponižováním je křehká. Když se ohlédneme, zůstává po těchto filmech dvojí stopa: mimořádná umělecká síla a současně výpovědi o bolesti, kterou si nikdo nemůže přát zopakovat.

Dnešní praxe, s důrazem na bezpečí, psychickou hygienu a jasná pravidla, vznikla i jako reakce na podobné příběhy. Ať už si o motivech dotyčných režisérů myslíme cokoli, platí, že zpochybnit stereotyp „trpět se musí,“ je stejně důležité jako obdivovat výsledné scény. Kvalita a lidskost se totiž nemusí vylučovat.

Zdroje: people.com, theguardian.com, telegraph.co.uk, theatlantic.com, vanityfair.com