Umělci, kteří získali slávu až po své smrti: mezi nimi i autoři Conana a Pána prstenů

Žádné rozhovory, žádné standing ovation. Jen ticho. A někdy i pocit selhání. Přesto právě tito umělci nakonec změnili svět – až dlouho po svém odchodu. Ne proto, že bychom si je idealizovali, ale protože jsme jim prostě včas nerozuměli. Nebo jsme je nestihli slyšet.

Van Gogh: Malíř, který to vzdal příliš brzy

V životě prodal jediný obraz. Většinu času strávil na hraně mezi nemocí a zoufalstvím. Psal dopisy, maloval jako posedlý, a nic z toho mu nepřineslo uznání. Až o pár desítek let později se z Vincenta van Gogha stal symbol umělecké upřímnosti. Možná právě proto – protože nehrál žádnou hru a maloval přesně tak, jak cítil. Dnes jeho obrazy visí v nejprestižnějších galeriích a lidé před nimi mlčí. Ne kvůli ceně, ale kvůli tomu, co z nich sálá.

Nick Drake a Eva Cassidy: Hlasy, které přišly pozdě

Oba měli nádherné hlasy. A oba odešli dřív, než svět stihl pochopit, co v nich má.

Nick Drake – introvert, jehož melancholické písničky dnes znějí z filmů, seriálů i playlistů pro podzimní večery.
Eva Cassidy – zpěvačka s hlasem tak čistým, že jí uvěřili až po její smrti. Když v rádiu jednou pustili její verzi „Over the Rainbow“, lidé začali volat, kdo to je. Bylo pozdě. Ale její hlas zůstal.

Bach: Ten, co psal noty pro budoucnost

Johann Sebastian Bach byl ve své době vnímán jako dobrý učitel a varhaník. Ale jeho hudba? Pro spoustu lidí moc složitá, moc vážná. A pak najednou přišel Mendelssohn, vytáhl jeho zapomenuté skladby a svět zjistil, že má co dohánět. Dnes si bez Bacha neumíme představit klasickou hudbu, i když to byl kdysi spíš „technický typ“ než hvězda.

Tolkien: Profesor, kterého fantasy přerostla

J.R.R. Tolkien za života samozřejmě nebyl neznámý. Ale to, co se s Pánem prstenů stalo po jeho smrti, se nedá popsat jinak než kulturní erupce. Četly ho celé generace, filmy ho přenesly do vizuálního světa a dnes je jeho Středozem v podstatě vlastní vesmír. A co je fascinující – čím víc let od jeho smrti, tím hlouběji v jeho příbězích nacházíme nové vrstvy. Tolkien totiž nepsal jen fantasy. Psal mýty, které člověka dovedou zpátky k sobě.

Conan a ten druhý – L. Sprague de Camp

Známe ho všichni – polonahý barbar s mečem, co všechno poseká. Ale málokdo ví, že za znovuzrozením postavy Conana nestojí jen jeho původní autor Robert E. Howard, ale i L. Sprague de Camp. Ten po Howardově smrti přepsal jeho texty, vydal nové příběhy a doslova držel celou franšízu nad vodou. Ne všem se to líbilo – někteří mu vyčítali, že Howardovo dílo „uhlazoval“. Ale bez něj by se Conan možná dávno ztratil. A s ním i celý žánr sword & sorcery.

Když režisér přeroste dobu

Tarkovskij. Kurosawa. Jména, která dnes patří mezi legendy světového filmu. Ale když točili, spousta lidí jejich filmy nechápala. Byly příliš pomalé, příliš tiché, příliš zamyšlené. Tarkovskij umřel v exilu, s pocitem, že doma ho spíš blokují než podporují. Kurosawa skončil na chvíli bez práce, než mu nabídku na další film dala… americká produkce. Dnes jejich filmy studují studenti režie po celém světě. A my, běžní diváci, na ně konečně máme čas i chuť.

Proč si na některé musíme počkat?

Někdy je dílo prostě příliš napřed. Nebo nemá správné publikum. Nebo se jen narodí ve špatnou dobu. A někdy je to taky tím, že umělec nemá kolem sebe lidi, kteří by ho podrželi. Ale dobré věci si cestu najdou. I když to někdy trvá. I když ten, kdo je vytvořil, už tu s námi není.

Co po nich zůstává?

Obrazy, které se nedají přejít. Hlasy, které hladí, i když bolí. Knihy, které stvořily nové světy. A filmy, které člověka zpomalí, i když to vůbec nechtěl. A hlavně připomínka, že ne každé uznání musí přijít včas. Ale když přijde, může být o to silnější.

Zdroj: sf-encyclopedia.com, medium.seznam.cz