Tvorba Jiřího Trnky není jen pro děti. Obsahuje skryté kódy, ve kterých dnes málokdo dokáže číst

Loutkové filmy Jiřího Trnky na první pohled hladí po duši: dřevo se mění v herce, světlo v emoci a ticho v cit. Když se ale zadíváte o trochu hlouběji, zjistíte, že pod jemnou poetikou tepe i druhý proud. Trnka nevypráví jen pohádky, ale i příběhy o moci, poslušnosti a svobodě – a dělá to tak, že obrazy fungují zároveň pro děti i pro dospělé.

A právě proto jeho díla nezestárla. Kde se skrývají politické narážky? A jaké figurky, rekvizity a situace mají dvojí význam?

Jak číst Trnku „dvojmo“

Trnka patří k autorům, kteří sázejí na alegorii. Je to tvůrce, který poezií obrazu dokázal mluvit o nesvobodě – od raných pohádek po vrcholné krátké filmy. Nejde o hesla, ale o filmový jazyk: prostředí tlačí na postavy, rekvizity mluví místo nich. Alegorická rovina je zkrátka pro jeho tvorbu typická.

Ruka (1965): když umělce vede cizí prst

Poslední Trnkův film je krátká, ale nekompromisní bajka o harlekýnovi, který by raději tvořil pro svou růži, jenže jej přemáhá všudypřítomná Ruka. Ta mu vnucuje témata i zakázky – chce sochy sama sebe – a krok za krokem přivlastňuje jeho čas, byt i důstojnost. Přímý výklad je jasný: podobenství o střetu umělce a moci, kterou nelze odmítnout.

Zajímavá jsou i „data za oponou“: film měl premiéru 24. září 1965, obnovenou premiéru až 1. září 1987 a z distribuce byl oficiálně vyřazen k 31. lednu 1991. Jinými slovy – po autorově smrti z domácích kin na dlouho zmizel. I to dokresluje, proč jej diváci četli jako kód o nesvobodě.

Kybernetická babička (1962): sladká slova, chladná péče

Příběh malé holčičky ztracené v přetechnizovaném světě funguje jako satira na instituce, které slibují pohodlí, ale berou lidskost. Babička je tu křeslo–stroj s medovým hlasem, který vychovává k poslušnosti a potlačuje strach lidskou metodikou – mechanicky. Důležité je i autorství námětu: pochází od spisovatele Ivana Klímy, a film zřetelně zdůrazňuje bezcitnost systému nahrazujícího člověka strojem.

Staré pověsti české (1952): mýtus, identita a řád

Celovečerní adaptace Jiráskových pověstí poskládaná ze šesti epizod ukazuje, jak Trnka dovedl mýtus proměnit v obrazový komentář k současnosti. Epizody o příchodu Čechů, Bivojovi, Libuši a Přemyslovi, dívčí válce, Horymírovi a závěrečné Lucké válce vyprávějí o moci, povstání i odpovědnosti. Zajímavé je i to, že v zahraničí se někdy uváděly jednotlivé části samostatně, jako by se příběhy daly číst na přeskáčku.

Loutkový Švejk: úsměvná lekce z byrokracie

K Švejkovi se Trnka vrátil loutkami. V polovině 50. let vznikly tři epizody, které vypráví Jan Werich – kombinace, jež nechává vyniknout satirický tón a pichlavý humor. V kontextu Trnkovy poetiky tu znovu funguje dvojí čtení: kabaretní groteska, ale také ironická inventura armádních příkazů a rituálů.

Císařův slavík (1948): živý hlas proti mechanické kráse

Celovečerní loutkový film pracuje s kontrastem živého a neživého. Dvůr okouzlený mechanickými zázraky miluje hračku – slavíka na klíček, který bezchybně, ale bez vývoje opakuje tutéž melodii. K uzdravení je však potřeba zpěv skutečného ptáka. V tom je jemná, ale zřetelná metafora: nádhera bez života je jen pozlátko.

Proč Trnkův dvojí jazyk funguje dodnes

Trnkova síla je v detailech, které se dotýkají ruky: květináč, slavík, uniforma, klika dveří. Jeho loutky nemají výrazové manýry, ale přesné držení těla; když je scéna stísněná, dýcháme s nimi mělce, když se otevře, nadechneme se. Právě tehdy nastupuje „politika beze slov“ – stačí neviditelný tlak v jedné scéně. Proto divák bez návodu rozpozná, kdy je péče jen procedura, hrdinství jen nálepka a svoboda jen výsada.

Zdroje: ct24.ceskatelevize.cz, ceskatelevize.cz, nfa.cz, plus.rozhlas.cz, youtube