Tajné natáčení a cenzura: Snímky často zachycovaly politické procesy a osudy lidí pronásledovaných režimem
Zatímco v Hollywoodu se řešilo, zda hlavní hrdina dostane Oscara, jinde se řešilo, jestli film vůbec někdo uvidí. V zemích, kde vládla železná opona a přísná cenzura, byli filmaři často nuceni stát se básníky obrazů, mistrně kódovat svá poselství a hledat způsoby, jak říct nahlas to, co se říct nesmělo. Výsledkem byly snímky plné symboliky, metafor a tichých výkřiků, které mnohdy přežily samotné režimy.
Kamera pod dohledem
Cenzura nebyla jen červenou propiskou, která škrtala nevhodné dialogy. V komunistických zemích, jako bylo Československo, Polsko nebo Sovětský svaz, šlo o celý aparát institucí, které dohlížely na to, aby film nevybočoval z ideologické linie. Každý scénář musel projít schvalovacím řízením, a i hotový film mohl skončit v tzv. trezoru, tedy zamčený a zakázaný pro veřejnost.
Příkladem je třeba Zabitá neděle režisérky Drahomíry Vihanové. Její debut byl okamžitě zakázán, protože se nevhodně vyjadřoval o životě vojáků. V praxi to znamenalo, že další hraný film mohla natočit až o dvacet let později. Podobný osud potkal i další tvůrce, jejichž filmy skončily na léta v šuplíku nebo je směli vidět jen zasvěcení na neveřejných projekcích.
Jinotaje místo výkřiků
Filmaři se ale nevzdávali. Když nemohli mluvit otevřeně, mluvili v obrazech. Vznikl jazyk symbolů, který diváci časem poznali a naučili se číst mezi řádky. Hrdina, který mlčí a jen pozoruje svět kolem sebe? Možná není jen introvert, ale ztracený jedinec v systému. Příběh z dávné minulosti? Ve skutečnosti alegorie na současnou totalitu.
Skvělým příkladem je Spalovač mrtvol (1968) Juraje Herze. Na první pohled horor o poněkud zvláštním zaměstnanci krematoria. Na druhý pohled mrazivá kritika ideologické manipulace a zla, které se skrývá za zdánlivou poslušností. Podobně působila i tvorba Věry Chytilové, zejména snímek Ovoce stromů rajských jíme. Absurdní, provokativní, plný symbolů a kritiky konzumní společnosti, ale především systému, který ničí individualitu.
V Polsku šli tvůrci často cestou duchovna a etiky. Krzysztof Kieślowski ve filmu Bez konce ukázal, jak moc politická atmosféra 80. let ovlivňuje i osobní životy. A Andrej Tarkovskij v Sovětském svazu? Ten mluvil spíš šeptem poezie. Ve filmech jako Stalker nebo Zrcadlo kladl důraz na spiritualitu, přírodu a metafyziku, všechno to, co šlo mimo ideologické šablony.
Tajně, potichu, ale se vší vážností
Někteří filmaři šli ještě dál, natáčeli bez povolení, často na vlastní náklady, v bytech nebo na opuštěných místech. Vznikaly tzv. podzemní filmy, které kolovaly mezi lidmi na VHS kazetách nebo se tajně vyvážely na Západ.
Režisér Jan Němec byl mistrem těchto partyzánských technik. Po srpnu 1968 se mu podařilo natočit krátké filmy o invazi vojsk Varšavské smlouvy, které poté propašoval na mezinárodní festivaly. Tyto záběry, byť krátké, měly obrovský ohlas a zároveň mu přinesly zákaz další tvorby v Československu.
Estetika omezení
Paradoxně právě cenzura dala vzniknout novým formám filmového jazyka. Omezení a zákazy nutily tvůrce hledat netradiční cesty, jak vyprávět příběhy. A tak se zrodila estetika mezi řádky, jazyk, který místo jasného výkřiku zvolil šeptání, ale o to silnější.
I po pádu totalitních režimů zůstaly některé prvky této estetiky ve filmech přítomné. Dnešní divák je možná nepotřebuje kvůli cenzuře, ale přesto v nich najde poezii, hloubku a výzvu k interpretaci.
Protože někdy platí, že čím méně může film říct, tím víc toho nakonec řekne.
Zdroj: Wikipedia, Far Out, Censorship
