Otec herečky Stelly Zázvorkové vyprojektoval jednu z nejvýraznějších pražských památek. Tipnete si kterou?

Stella Zázvorková patří k těm herečkám, které jste možná nikdy cíleně nevyhledávali, a přesto je máte „načtené“. Stačí pár vět, zvednuté obočí, přesně odměřený povzdech – a jste doma. Její komika nebyla hlasitá, zato měla jiskru a zvláštní něhu. A co je možná nejcennější: obstála napříč epochami, médii i žánry.

Jak se z dívky z umělecké rodiny stala ikona, která dokázala být stejně přesvědčivá ve filmové grotesce i v civilním dramatu? Kde se vzala ta nezaměnitelná směs ironie a citu? Pojďme si připomenout pár momentů, díky nimž je Stella Zázvorková pořád „na dosah“.

Dítě z uměleckého hnízda

Narodila se 14. dubna 1922 v Praze. Otec Jan Zázvorka byl respektovaný architekt spojený s Národním památníkem na Vítkově, bratr Jan se stal významným scénografem, maminka navrhovala módu. Jméno Stella dostala podle románu Camille Flammariona. Od mládí tíhla k divadlu a brzy se ukázalo, že má cit pro přesné načasování i pro úsporné, ale účinné gesto.

První kroky a hledání jevištního domova

Herecké základy získala ve škole E. F. Buriana a za války prošla menšími pražskými scénami včetně Větrníku, kde se potkávala s vrstevníky, z nichž vyrostly poválečné hvězdy. Po roce 1945 se objevila v satirickém souboru, posléze zakotvila v pražském repertoárovém divadle, s nímž spojila čtyři desetiletí a desítky rolí. Kritici o ní psali, že stojí pevně na zemi, ale v pravou chvíli umí nečekaně „uhnout“ a využít improvizaci.

Filmová a televizní tvář, kterou zná každý

Pamatujeme si ji z komedií šedesátých a sedmdesátých let, z pohádek i ze seriálů. V devadesátých letech se výrazně připomněla coby matka hlavního hrdiny v oscarovém snímku Kolja a o pár let později jako babička Šebková v generačním hitu Pelíšky. Tenhle návrat na plátna ukázal, že její typ humoru nestárne – stačí drobný pohled a atmosféra je její.

V přehledu její tvorby najdeme desítky titulů, kde střídala autoritativní tety, přísné sousedky i dobrosrdečné babičky – od diváckých komedií po poetické projekty včetně Kytice.

Ocenění a pozdní role

Na přelomu tisíciletí přišla sklizeň: prestižní divadelní ocenění za celoživotní mistrovství a filmový triumf v hlavní roli v melancholické komedii Babí léto. Vedle toho se objevila v Kytici a dalších filmech, přičemž poslední titul s jejím jménem měl premiéru až po její smrti. Její kariéra tak uzavřela kruh: od prvních filmů čtyřicátých let až po důstojné loučení v novém století.

Poslední roky a tichý odchod

Zemřela 18. května 2005 v Praze a její hrob najdete na motolském hřbitově. V té době už měla za sebou jak státní vyznamenání, tak nový příliv popularity u publika, které ji objevilo díky porevolučním filmům. Charakteristické je, že i v pozdním věku dostávala nikoli jen roličky, ale role s prostorem – ať už šlo o empatické babičky, nebo ironické matky, které říkají nepříjemné pravdy s úsměvem na rtech. Poslední film se do kin dostal až po jejím odchodu.

Proč nás baví dodnes

Její komediální typ nebyl založený na velkých gestech, ale na ekonomii výrazových prostředků. Dokázala být přísná i něžná v jediné větě, udělat humor z pauzy a dodat váhu slovům, která by jinak zapadla. V tom tkví tajemství přenositelnosti: stejně přirozeně fungovala v černobílém snímku, barevné pohádce i současném dramatu. A právě tato univerzálnost vysvětluje, proč se k ní nové generace vracejí v reprízách i na plátně.

Malý kompas pro znovuobjevování

Chcete-li si udělat „rychlokurz Zázvorková“, zkuste trojskok: jedna bláznivá komedie ze 70. let, poté návrat v Koljovi a nakonec civilní Babí léto. Získáte obraz herečky, která uměla být vtipná bez okázalosti a dojemná bez sentimentu. A ať už ji potkáte jako přísnou sousedku, nebo jako babičku s jiskrou v oku, vždycky zůstává sama sebou – přesná, svižná, pravdivá.

Zdroje: wikipedia.org, mestskadivadlaprazska.cz, filmovyprehled.cz, idnes.cz, csfd.cz, Ministerstvo obrany, youtube