Stanley Kubrick: Ikonický režisér se věnoval i fotografii
Málokdo ví, že Stanley Kubrick, ten slavný filmový mág narozený v New Yorku roku 1928, měl ještě jednu velkou lásku, která ho formovala dávno před kamerou – fotografii. Když fotil pro časopis LOOK, nebyla to pro něj jen práce.
Pro časopis LOOK pracoval v době svého mládí a v této době si brousil svůj neuvěřitelný cit pro to, jak vyprávět příběhy obrazem. A i když za skoro padesát let natočil „jen“ třináct celovečeráků, každý ho zná jako mistra s úžasným vizuálním stylem. Do světa filmu se nedostal oklikou přes školy, ale rovnou z praxe s foťákem v ruce, a to se na jeho jedinečném stylu setsakramentsky podepsalo.
Z ulice na filmové plátno
Mladého Kubricka v Bronxu škola zrovna dvakrát nebrala. Zato šachy a foťák, to bylo jeho! Představte si, už v sedmnácti, psal se rok 1945, prodal svou první fotku časopisu LOOK. Hned si ho tam nechali a byl z něj nejmladší fotograf v celé redakci. Pět let pro LOOK (mezi lety 1945 a 1950) dokumentoval snad úplně všechno – cirkusáky, boxery, jazzové muzikanty i newyorskou honoraci.
Právě tam se mu vybrousilo to jeho pověstné „fotografické oko“. Naučil se, jak obrazem odvyprávět celý příběh, jak si hrát s kompozicí, světlem a jak vystihnout podstatu člověka. Už jako devatenáctiletý kluk všechny udivoval tím, jak komplexní kompozice dokázal postavit.
K filmu to pak už byl jen krůček. Jeho filmový debut, kraťas Day of the Fight z roku 1951, přímo navazoval na jeho fotoreportáž o boxerovi Walteru Cartierovi. A co víc, zaplatil si ho z vlastní kapsy. Film měl úspěch, a tak Kubrick dal časopisu LOOK vale a vrhl se na filmování celou duší.
Ty jeho fotoreportáže, skládané jako série obrázků, byly vlastně takovým prvním storyboardem a parádně mu připravily půdu pro jeho filmový styl. Už tehdy, když si první filmy platil sám, se ukázalo, jak moc touží mít nad svou prací absolutní uměleckou kontrolu – a to mu zůstalo po celý život.
Mistr filmové vize
Když se v šedesátkách přestěhoval do Anglie, jeho filmová kariéra chytla druhý dech. Byl to puntičkář, s lehkostí střídal žánry a pořád zkoušel, kam až se dá zajít. Jeho 2001: Vesmírná odysea z roku 1968 úplně změnila pohled na sci-fi, které do té doby mnozí brali jen jako béčkový žánr.
Ten film lidi naprosto dostal – na tu dobu nevídané triky, realistický design vesmírných korábů, minimum slov, a přitom silný příběh o lidské evoluci a umělé inteligenci jménem HAL 9000. A ta geniálně použitá klasická hudba k tomu! Právě za tohle veledílo dostal Kubrick svého jediného Oscara – za speciální efekty, jak jinak.
Úplně z jiného soudku, ale stejně kultovní, je jeho Mechanický pomeranč (1971). Je to drsná vize budoucnosti, která se bez servítků pouští do témat svobodné vůle, zla a násilí. Film tehdy šokoval svým brutálním vizuálem a tím podivným slangem mladistvých. A když k tomu připočtete kontrast násilných scén s nádhernou klasickou hudbou, mrazilo z toho v zádech.
Není divu, že film rozpoutal bouřlivé debaty a sám Kubrick ho nakonec v Británii stáhl z kin, protože se bál, aby nenabádal k násilí. Kubrick byl taky hračička a technický mág. Pro Barryho Lyndona (1975) si sehnal extra speciální objektivy, původně vyvinuté pro NASA, jen aby mohl točit scény nasvícené pouze svíčkami.
Výsledek? Úchvatná atmosféra jako z obrazů starých mistrů. A v Osvícení (1980)? Tam zase jako jeden z prvních geniálně použil Steadicam. Ty plynulé, až mrazivě klouzavé záběry skvěle budovaly napětí.
Odkaz preciznosti a vlivu
Když se řekne Kubrick, většině se vybaví jeho až legendární posedlost dokonalostí. Než začal točit, všechno si úzkostlivě nastudoval, každou scénu měl promyšlenou do detailu a klapku opakoval třeba stokrát – vzpomeňme na těch neuvěřitelných 148 pokusů jedné scény v Osvícení!
Ale nebyla to jen touha mít všechno pod palcem. Spíš šlo o jeho tvůrčí filozofii – snahu najít v každé scéně to skutečně autentické. Jasně, pro jeho spolupracovníky to muselo být někdy na palici, ale právě díky téhle pečlivosti mají jeho filmy takovou sílu a on sám si mohl udržet naprostou tvůrčí svobodu.
Jeho práce inspirovala a dodnes inspiruje celé generace filmařů. Sice za režii moc Oscarů neposbíral, ale jeho filmy pravidelně bodovaly v jiných kategoriích a on sám dostal spoustu cen za celoživotní dílo.
Jeho poslední film, Eyes Wide Shut (1999), už bohužel viděl premiéru až po jeho smrti. Takže ten jeho perfekcionismus? Žádný rozmar, ale promyšlená metoda, jak spojit technickou brilantnost s hlubokými tématy.
Jeho filmy možná hned každý nestrávil, ale časem jejich význam jen rostl. Dodnes se o nich píšou studie a rozebírají se ze všech stran, což jen dokazuje, že mají pořád co říct. Každý záběr měl promyšlený s precizností špičkového fotografa. Každý obraz sám o sobě vyprávěl a často nepotřeboval ani slova. A v tom je právě ta největší síla jeho filmů.
Zdroje: biography, britannica
