Speciální zvukové efekty ve filmu: Někdy se při jejich tvorbě používá i zelenina!

Když ve filmu zazní prasknutí kostí, zapraská oheň v krbu nebo někdo tiše našlapuje po dřevěné podlaze, působí to naprosto přirozeně. Zvuky zní jako z běžného světa. Ve skutečnosti ale často vznikají úplně jinak. Třeba právě zlomení kosti – místo bolestivého úrazu stačí rozlámat čerstvý celer. A křupnutí čelisti může být zvuk rozmáčknutého zelí. Tady začíná svět foley artistů, neviditelných mistrů zvuku, kteří z obyčejné zeleniny dokážou vytvořit surovou filmovou rvačku.

Hrdinové beze jména (a bez mikrofonu)

Zatímco herci sbírají Oscary a režiséři ovace, foley artisté často zůstávají ve stínu. Přitom bez nich by byl zážitek z filmu poloviční. Jejich úkolem je vytvořit zvuky, které dodají scénám věrohodnost a emoce. Protože co je souboj bez pořádné rány, nebo thriller bez napínavého našlapování?

Během natáčení se totiž většina těchto zvuků vůbec nezachytí. Ruší je okolní hluk, dialogy nebo se prostě technicky nenatočí. A tak přichází na řadu kouzla. Tedy… celer.

Kroky, ohně a kopance ze zcela jiných věcí

Když foley artista sleduje scénu, snaží se co nejvěrněji napodobit každý zvuk, který by v reálném světě zazněl. Ale realita je často nudná nebo příliš tichá. A tak se improvizuje.

• Chůze: Na každou botu a každý povrch mají zvláštní „chodicí zónu“. Třeba štěrk, dlažbu nebo stará prkna. Aby kroky odpovídaly rytmu scény, musí to být tak trochu tanec.
• Lámání kostí: Největší klasikou je celer. Stačí ho zlomit poblíž mikrofonu a hned máme parádně „krutý“ zvuk zlomeniny. Pokud to má být masivnější rána, přichází na řadu hlávka zelí. (A ne, neservírují to potom na oběd.)
• Déšť a oheň: Smažená slanina v pánvi zní podezřele podobně jako letní přeháňka. A praskající oheň? Stačí celofán nebo bublinková fólie. Zvuk jako z romantického krbu, jen bez popela a popálenin.
• Zbraně a meče: Kombinace kovových předmětů, chrastících řetězů a šikovné editace. Někdy se dokonce používá zvuk cvrčka jako doplněk k výstřelu, zní to prý „špičkově dramaticky“.

Studio plné blbin, které dávají smysl

Když vejdete do studia foley artisty, nečekejte high-tech vybavení. Spíš to bude vypadat jako podivná dílna s botníkem, sáčkem se suchým listím, kusy dřeva, vodou v lavoru, šustivými obaly a několika paprikami.

Zní to šíleně? Je. Ale taky naprosto fascinující. Každý zvuk musí být sladěn s obrazem na vteřinu přesně. Foley artisté často pracují s režisérem zvuku a zvukovým inženýrem, kteří efekty dál upravují, filtrují nebo vrství, aby vznikl dokonalý dojem.

Technologie pomáhá, ale ruce to stále jistí

V dnešní době samozřejmě existují rozsáhlé knihovny předpřipravených zvuků, od výstřelu po výbuch sopky. Ale spousta režisérů dává přednost ručně vyráběným efektům. Proč? Protože jsou živější, přirozenější a často prostě… lepší.

Foley artisté nejsou jen technici, jsou to zvukoví herci. Každý pohyb musí cítit, každý zvuk musí mít emoci. To počítač zatím úplně neumí.

Takže až budete příště sledovat film a uslyšíte děsivý praskot kostí, možná vás trochu uklidní představa, že to byl jen celer z Lidlu. Nebo že ten nádherný praskající oheň je jen rozmačkaný obal od bonboniéry.

Zvuk ve filmu je často neviditelný, ale o to důležitější. A díky kreativitě foley artistů je svět filmu barevnější, nebo spíš zvukovější, než byste čekali.

Zdroj: Wikipedia, Brittanica, Business Insider