Quentin Tarantino, Stanley Kubrick nebo Steven Spielberg. Znáte nejlepší režiséry historie?
Když se řekne film, možná si vybavíte tváře slavných herců. Ale co ti, kteří stojí za kamerou? Tarantino, Kubrick, Spielberg… Tahle jména jste určitě slyšeli, i když nejste filmový nadšenci. Proč? Protože dokázali něco výjimečného – jejich filmy si pamatujeme i desetiletí poté, co opustily kina.
Kinematografie by nebyla tam, kde je dnes, nebýt těch vizionářů, co se nebáli jít proti proudu. Někteří byli perfekcionisté posedlí každým detailem, jiní dokázali rozplakat miliony diváků po celém světě tím, jak vyprávěli příběhy. Stali se legendami a jejich díla inspirovala další generace filmařů.
Pojďme se podívat na pár těch, kteří skutečně posunuli hranice toho, co je ve filmu možné.
Stanley Kubrick – když dokonalost nestačí
Kubrick byl tak trochu šílenec, ale v tom nejlepším slova smyslu. Narozen v roce 1928 (zemřel 1999), byl posedlý dokonalostí. Víte, že některé scény natáčel klidně 50× nebo víc, dokud nebyly přesně podle jeho představ? Herci ho za to nenáviděli, diváci milovali.
Když vidíte jeho film, hned to víte. Ta skoro až posedlá přesnost v záběrech – jak všechno sedí do posledního milimetru. Kamery se pohybují pomalu, jako by tančily, a pak ta hudba… Mozarta nebo Ligetiho používá tak, že vám běhá mráz po zádech ještě týden po projekci.
A jeho záběry? Neuvěřitelné. Válečné drama jako Stezky slávy, kde mladý Kirk Douglas bojuje s vojenskou byrokracií. Pak přijde s 2001 a najednou sci-fi už nikdy není stejné – před a po Kubrickovi, tak by se to dalo rozdělit. A co teprve když se pustil do hororu! Osvícení s šíleným Jackem Nicholsonem vám nedá spát. Každý film, jako by to byl jeho jediný.
Je fascinující, jak dokázal skákat mezi žánry. Western? Zvládl. Horor? Brnknul prstem. Erotický thriller? Zvládl i to. A všude poznáte, že je to on – jako když malíř podepíše obraz. A přitom jen jeden jediný Oscar. Za triky ve Vesmírné odyseji! Režisérskou nominaci nezískal nikdy. Svůj poslední film Eyes Wide Shut s Cruisem a Kidmanovou dokončil jen pár dnů před tím, než v roce 1999 umřel. Jako by tušil, že musí stihnout poslední tah štětcem.
Steven Spielberg – když film baví celý svět
Jestli někoho zajímá, jak skloubit umění s byznysem, ať se podívá na kariéru Spielberga (nar. 1946). Jeho filmy milují kritici i diváci, což je v Hollywoodu malý zázrak.
Spielbergův průlom přišel s Čelistmi (1975) – film, který v podstatě vymyslel koncept letního blockbusteru. Pak přišla Blízká setkání třetího druhu, Indiana Jones a další hity. Ale Spielberg není jen o zábavě – Schindlerův seznam a Zachraňte vojína Ryana ukazují, že dokáže zpracovat i těžká historická témata.
Co dělá Spielberga tak výjimečným? Umí vyprávět příběh způsobem, který pohltí úplně každého. Když sledujete jeho filmy, vždycky vás někam vezmou. Třeba zpátky do dětství – pamatujete, jak jste poprvé uviděli mimozemšťana E.T. a málem jste se rozbrečeli? Nebo ten moment, kdy Indiana Jones utíká před valícím se balvanem? Spielberg má talent na vytváření okamžiků, které se vám zapíší hluboko do srdce.
Jeho filmy nejsou jen o efektech nebo akci – i když to umí jako málokdo. Vždycky v nich cítíte naději, že nakonec bude všechno dobré. I když je téma sebetemnější, jako v Schindlerově seznamu, nechá vám světýlko na konci tunelu. Jako kdyby vám chtěl říct: „Jo, život je někdy strašnej, ale stojí za to bojovat.“
A lidi na to slyší. Jasně, můžete se ušklíbat, že je to moc hollywoodské, ale čísla nelžou – jeho filmy vydělaly víc než deset miliard dolarů. Žádný jiný režisér se mu ani nepřiblížil. Spielberg prostě pochopil, co lidi chtějí vidět, a dokázal jim to dát způsobem, který nezní lacině. A to je možná ten největší zázrak.
Martin Scorsese – když New York vypráví příběhy
Scorsese (nar. 1942) vyrůstal v newyorské čtvrti Little Italy a to se odrazilo v jeho filmech. Jsou to syrové, nemilosrdné sondy do temných zákoutí americké společnosti.
Jeho Taxikář s mladým De Nirem se stal symbolem městského odcizení. Zuřící býk je podle mnoha kritiků nejlepší film 80. let. A Mafiáni? Gangsterská klasika par excellence. Scorsese získal Oscara za režii až s filmem Zločinecká síť, což je skoro k neuvěření, když si uvědomíte, kolik skvělých filmů natočil před tím.
Co dělá Scorseseho filmy tak silnými? Kombinace vizuální nápaditosti, drsného realismu a hlubokého pochopení pro postavy, i ty nejodpornější. Jeho rukopis poznáte podle dynamických záběrů z ruky, rychlých střihů a hudby, která někdy vypráví příběh sama o sobě. I ve svých 80 letech natáčí jeden film za druhým – Vlk z Wall Street, Mlčení či Irčan ukazují, že talent s věkem nevyprchá.
Quentin Tarantino – když popkultura ožívá na plátně
Tarantino (nar. 1963) vletěl do filmového světa jako uragán. Byl pokladníkem ve videopůjčovně, kde hltal jeden film za druhým. Tahle posedlost se projevila v jeho vlastních filmech – jsou plné odkazů na starší snímky, mají nelineární vyprávění a naprosto geniální dialogy.
Tarantino vstoupil na scénu s filmem Gauneři v roce 1992 a hned ukázal, co v něm je – perfektní dialogy a svůj vlastní styl. Ale teprve s Pulp Fiction dva roky nato se stal světovou hvězdou. Film získal Zlatou palmu v Cannes a přivezl domů Oscara za scénář. Ten film byl jako bomba – nezávislý film už nikdy nebyl stejný.
Pak to jelo jako po másle. Jackie Brown, drsná dvojitá dávka Kill Bill, pak si hrál na historika v Hanebných panchartů, osedlal koně ve westernu Nespoutaný Django a nedávno se vrátil v čase s Tenkrát v Hollywoodu.
Víte, co je na něm super? Ten chlap je chodící filmová encyklopedie. V jeho filmech najdete odkazy na všechno – od starých hollywoodských bijáků přes italské špagety westerny až po kung-fu filmy z Hongkongu. Je to jeden velký hold filmu jako takovému. No a pak ty jeho dialogy! Začne to jako běžný pokec u kafe a najednou řešíte, jestli existuje osud nebo co je podstata loajality.
Tarantino všude vykládá, že natočí jen deset filmů a pak sekne s režírováním. Tenkrát v Hollywoodu je jeho devátá pecka, takže teoreticky by měl přijít už jen jeden. Jestli to dodrží? Kdo ví. Člověk, co miluje filmy tak jako on, asi těžko vydrží jen tak sedět a koukat.
Další velikáni stříbrného plátna
Filmový svět má víc es v rukávu:
Hitchcock, ten starý mistr napětí. Narodil se ještě v 19. století (1899-1980) a kompletně překopal thriller. Psycho, Vertigo, Okno do dvora – kdo to neviděl, jako by nebyl. Technické fígle, které vymyslel, používají filmaři dodnes.
Coppola (nar. 1939) nám v sedmdesátkách naservíroval trilogii Kmotr a šílenou jízdu Apocalypse Now. Jeho filmy jdou na dřeň americké duše – moc, rodina, korupce amerického snu – všechno tam je.
Z mladší generace vyčnívá Nolan (nar. 1970). Ten chlap dokáže točit filmy, které vám zavaří mozek (Memento), vydělají pěkný balík (Batman trilogie) a přitom mají co říct (Inception, Interstellar). To je dneska vzácnost.
Z Japonska nám zamával Kurosawa (1910-1998). Sedm samurajů, Rašómon, Ran – filmy, co překračovaly hranice a inspirmovali filmaře všude možně. Bez něj by nebyly Hvězdné války ani Sedm statečných!
Bergman (1918-2007) ze Švédska, to byl mistr na duši a existenciální otázky. Sedmá pečeť, Persona nebo Fanny a Alexandr – filmy, co jdou tak hluboko, že si říkáte, jak to ten chlap dokázal.
A pak italský kouzelník Fellini (1920-1993), který přinesl do filmu sny, fantazii a kus své vlastní duše. 8½, La Dolce Vita, Amarcord – italská kinematografie v nejlepší formě.
Co dělá režiséra fakt velkým?
Když se bavíme o největších režisérech, musíme se podívat na pár věcí:
Rukopis – poznáte jejich film i když vám někdo vypne titulky? To je značka kvality. Je jedno, jestli je to Kubrickova posedlá přesnost, Tarantinovy popkulturní narážky nebo Spielbergův smysl pro úžas.
Inovace – posouvají hranice, ukazují nové cesty a ovlivňují další generace? Nejlepší režiséři jsou jako majáky, co ukazují směr ostatním.
Konzistence – jeden dobrý film umí natočit kdekdo. Ale udržet laťku nahoře desetiletí? To už je jiná liga.
Kulturní dopad – jejich filmy se vryjí do paměti, definují generace a vstupují do slovníku běžné řeči. Znáte ten pocit, když citujete film a všichni kolem vědí, o čem mluvíte? To je kulturní dopad.
Všestrannost – umí skákat mezi žánry a přizpůsobit se změnám? Nebo jen opakují stále stejnou písničku?
Debata o tom, kdo je nejlepší, nikdy neskončí. A to je vlastně fajn. Film je obrovský pestrobarevný svět a každý z těch velikánů do něj přidal své vlastní barvy. Možná je nejlepší dívat se na to jako na paletu – každý režisér má svůj odstín a dohromady vytvářejí plátno, které nás baví, dojímá, nutí přemýšlet a občas i děsí.
Zdroje: ČSFD, IMDb, Wikipedia, The National News, Taste of Cinema
