Nejděsivější film všech dob: Kdo tohle viděl, má trauma doteď. Nepochopíte, že ho komunisté pustili do kin
Když Alfred Hitchcock v roce 1960 představil snímek Psycho, změnil nejen hororový žánr, ale i samotná pravidla filmového vyprávění. Scéna ve sprše, která šokovala svět, se stala ikonickou. Snímek není jen obyčejným hororem, ale zrcadlem do temných koutů lidské mysli.
Film, který naučil diváky bát se jinak
Když se v roce 1960 na plátnech objevilo Psycho, šlo o událost, která přesáhla samotné filmové médium. Publikum tehdy nebylo připraveno na tak otevřené zobrazení násilí, sexuality a psychických poruch – a už vůbec ne na film, který se odvážil „zabít hlavní postavu“ v první polovině děje. Proč ale dodnes Psycho patří k revolučním filmům? A co všechno musel Hitchcock obětovat, aby mohl natočit dílo, které přepsalo dějiny kinematografie?
Sprchová scéna, v níž je postava Marion Crane brutálně zavražděna neznámým útočníkem, trvá jen necelou minutu. Přesto v ní najdeme 77 střihů a dodnes se o ní učí na filmových školách jako o vrcholu vizuálního vyprávění.
Zajímavostí je, že během této scény divák nevidí jediný přímý zásah nožem do těla, a přesto působí mimořádně brutálně. Proč? Díky rychlému střihu, dramatické hudbě a mistrnému použití detailů, jako jsou voda stékající po kachličkách nebo krev mizící v odtoku, dokázal Hitchcock vyvolat pocit extrémního násilí, aniž by je doslovně ukázal.
Cenzura, nahota a zvuk nože
Hitchcock čelil silnému tlaku cenzorů i filmových studií. Nahota? Zakázaná. Zobrazení násilí? Přísně omezené. Hitchcock si však s těmito pravidly pohrál s geniální lehkostí.
Když chtěl natáčet scénu ve sprše, studio Paramount bylo proti. Hitchcock proto film financoval částečně z vlastních prostředků. Janet Leigh měla na sobě tělové spodní prádlo, kamera se pečlivě vyhýbala citlivým partiím, a přesto scéna vyvolala dojem naprosté nahoty.
Cenzory pak musel přesvědčovat, že ve filmu není nic, co by porušovalo pravidla a šel s nimi záběr po záběru. A když si jeden z nich stěžoval, že slyší zvuk nože v těle, Hitchcock se jen usmál. Ve skutečnosti byl zvuk vytvořen sekáním melounu a pícháním do masa.
Proč byla hrdinka „nečistá“?
Film začíná scénou, ve které se Marion Crane miluje se svým milencem v hotelovém pokoji. Na tehdejší dobu šlo o naprosté tabu, zvláště u postavy, která měla být divákem vnímána jako hlavní hrdinka. Marion navíc ukradne peníze a uprchne. Její smrt pak byla vnímána jako trest za hřích, což reflektovalo konzervativní morálku 60. let.
Nešlo ale jen o zrcadlení pokrytecké společnosti, která skrývá vlastní touhy za masku „slušnosti“? A nechtěl tím Hitchcock ukázat, že každý z nás má v sobě kousek temnoty?
Norman Bates a začátek psychologického hororu
Postava Normana Batese je jedním z prvních filmových zločinců, u kterého hraje roli duševní porucha – konkrétně disociativní porucha identity, v té době ještě porucha nazývaná jako „rozdvojení osobnosti“. Tehdy šlo o odvážný krok: místo klasického padoucha s motivací „pomsty“ či „peněz“ dostáváme komplexní portrét narušeného jedince s traumatem z dětství.
Postava Batesovy matky, přítomná ve formě vnitřního hlasu a zachovalé mrtvoly, je doslova zhmotněním potlačených pudů, sexuality a viny. Hitchcock zde mistrovsky využil Freudovu psychoanalýzu jako základ filmového napětí.
Je tedy vrah obětí svého dětství? A kde leží hranice mezi nevinností a monstrem?
Jak Psycho změnilo horor
Do roku 1960 byly horory převážně nadpřirozené – plné upírů, monster a duchů. Psycho ale přišlo s úplně jinou premisou: Zlo může žít v běžném motelu, za tváří zdvořilého mladíka a bez kapky nadpřirozena.
Hitchcock tím odstartoval vlnu psychologických thrillerů a hororů, které se nezaměřovaly na „co“ a „proč“. Strach už nepochází zvenčí, ale z nitra postav. Od Texaského masakru motorovou pilou po Mlčení jehňátek – všechny tyto filmy vděčí Psychu za inspiraci.
Psycho dodnes ovlivňuje nejen filmaře, ale i populární kulturu. Parodie, citace, pocty – a nekonečné analýzy. Scéna s nožem ve sprše byla několikrát rekonstruována, naposledy v seriálu Batesův motel. A Norman Bates? Stal se archetypem „tichého šílence“, kterého se lidé bojí víc než upírů.
Dnes už diváky sprchová scéna možná nešokuje technickým zpracováním, ale stále rezonuje svou syrovostí a poselstvím. Zlo není stylizované. Je tiché, lidské a o to děsivější.
Zdroj: bfi.org, fanfare.pub, talkfilmsociety.com
