Příběh kamery: Revoluční přístroj, který umožnil modernější filmování, vznikl v roce 1927
Než jsme si mohli pustit film jedním kliknutím na telefonu, trvalo desítky let, než lidé vůbec pochopili, jak zachytit pohyb. Cesta ke kameře, jak ji známe dnes, nebyla přímá ani snadná. Vedla přes podivuhodné pokusy, zvědavé vynálezce a nadšení pro to, co se hýbe. Byla to touha zachytit svět jinak, co spustila jednu z největších kulturních proměn posledních dvou století.
Na začátku přitom nestála kamera, jak ji známe dnes, ale kůň v cvalu. Psal se rok 1878 a fotograf Eadweard Muybridge dostal zvláštní zakázku od kalifornského mecenáše. Měl zjistit, zda se během cvalu všechny čtyři koňské nohy skutečně odlepují od země zároveň. Dnes se to může zdát jako maličkost, tehdy to však byla nezodpovězená otázka.
Muybridge si poradil po svém. Podél dráhy rozmístil dvanáct fotoaparátů a propojil je s tenkými provázky. Jakmile kůň proběhl kolem, jednotlivé spouště zachytily každý okamžik jeho pohybu. Série snímků odhalila odpověď. Ano, opravdu se ve vzduchu ocitnou na malý okamžik všechna čtyři kopyta. A to nebylo všechno. Muybridge si uvědomil, že když snímky pustí rychle za sebou, vznikne iluze pohybu. Sestrojil přístroj, kterému říkal Zoopraxiskop. Lidé se poprvé dívali na obrázky, které se hýbou. Nešlo ještě o film, jak ho známe dnes, ale něco se dalo do pohybu.
Dva bratři, jedno plátno a začátek filmové magie
O pár let později, ve Francii, dva bratři, Auguste a Louis Lumière, pracovali na vlastním vynálezu. Byli to synové fotografa, takže k obrazům měli blízko odmalička. A jako praví vynálezci chtěli víc. Vymysleli přístroj jménem Cinématographe, který uměl natáčet, vyvolávat i promítat film. Byl malý, skladný a praktický, což tehdy znamenalo obrovskou výhodu.
V prosinci 1895 uspořádali v pařížském Grand Café první veřejné promítání. Lidé přišli, protože byli zvědaví, a odešli v naprostém úžasu. Viděli příjezd vlaku na nádraží, obyčejný záběr, ale působil tak skutečně, že někteří diváci uskočili. Měli pocit, že vlak vyjede z plátna přímo na ně. Film byl na světě a nikdo už ho nemohl vrátit zpět do bedýnky s experimenty.
Od němých tváří ke zpívajícím hercům
První filmy byly tiché. Herci přehrávali každé gesto, aby bylo jasné, co se na plátně děje. Doprovázela je živá hudba, která promítání dodávala atmosféru. Bylo to jako divadlo, jen bez hlasu. To se změnilo v roce 1927. Ve Spojených státech měl premiéru film Jazzový zpěvák a ten poprvé promluvil.
Nešlo už jen o pohybující se obrázky, ale o komplexní zážitek. Diváci slyšeli dialogy, zpěv i hudbu z reproduktorů. Kinematografie se posunula do další éry. Film začal vyprávět skutečné příběhy se vším, co k nim patří. Se smíchem, tichem i s dechem postav. Kamera už nebyla jen nástroj na zachycení pohybu. Byla bránou do jiných světů.
Z laboratoře do kapsy
Od dob Lumièrů uplynulo více než sto let a kamera se mezitím přesunula z laboratoří a ateliérů rovnou do našich kapes. Máme ji v telefonech, nosíme ji na helmách, sleduje naše děti, domácí mazlíčky i výlety. Ale pořád dělá totéž, to že zaznamenává život. V dokumentu může být silná jako výpověď svědka. Ve filmu dokáže přenést emoci a v rodinném videu uchová smích, který bychom jinak už nikdy neslyšeli.
Je zvláštní si uvědomit, že přístroj, který dnes bereme jako samozřejmost, vznikl z úplně obyčejné lidské zvědavosti. Z otázky, kterou by se dnes málokdo zabýval. Kamera vznikla proto, že někdo chtěl vidět víc.
Obraz, který nezmizí
Kamera je důkazem, že lidská paměť nestačí. Potřebujeme zaznamenávat, abychom mohli znovu prožívat. Ať už je to film v kině, záběr z dovolené nebo stará rodinná kazeta. Kamera zaznamenává to, co bychom jinak možná zapomněli.
Začalo to koněm, pokračovalo vlakem a dnes to máme v dlaních. Příběh kamery je zároveň příběhem našeho vztahu ke vzpomínkám. Nejde o techniku. Jde o to, že díky ní můžeme nahlédnout zpět. A to je možná ta největší magie ze všech.
Zdroje: Britannica, Wikipedie, Bejvávalo
