Předchůdci japonského anime: Kagee a emakimono
Když slyšíte pojem anime, možná vás napadne ikonický Astro Boy od Osamu Tezuky. Není divu, Tezuka je právem považován za boha mangy. Ale představa, že právě s ním začíná celá historie japonské animace, není pravdivá.
Ve skutečnosti Tezuka stavěl na práci zapomenutých obrů a na umění vyprávět příběhy, které se v Japonsku zdokonalovalo po staletí. Jak jistě víte, Anime staví důraz na emoce v obličeji postav, vyprávění v sekvencích a spojení obrazu se zvukem. Zároveň se však snaží s co nejméně prostředky předat co největší hodnotu. Tento koncept však není vynálezem 20. století. Je to výsledek dlouhé evoluce, na kterou se společně podíváme níže.
Příběhy v pohybu tu byly dávno před filmem
Představte si, že žijete v Japonsku před tisíci lety. Místo Netflixu máte emakimono – několik metrů dlouhé ilustrované svitky. Sedíte a pomalu je odvíjíte zprava doleva. Příběh se vám odhaluje postupně, přesně tak, jak to umělec zamýšlel. Vzniká jakési pohyblivé panorama. A ano, právě odtud pochází ten typický směr čtení mangy. Nejde o žádnou náhodu, ale o tisíciletou tradici.
Pak tu bylo kouzlo světla a stínu. Všechno to začalo jednoduchými stínovými hrami kagee, ale brzy se z nich vyvinulo něco mnohem propracovanějšího: ucusi-e, představení s kouzelnou lucernou. Nebyla to jen tak nějaká projekce. Několik umělců najednou hýbalo různými projektory a na plátně tak ožívaly vrstvené scény s pohyblivými postavami a měnícím se pozadím.
K tomu všemu hrál živý vypravěč a hudebník. Zážitek to musel být neuvěřitelný a je to přímý předek dnešního anime. I proto jsou v Japonsku hlasoví herci (seijú) takové celebrity, navazují totiž na tradici vypravěčů, kteří dávali obrázkům duši.
A nesmíme zapomenout na kamišibai, papírové divadlo z 30. let. Chlapík na kole přijel na náves, prodal dětem sladkosti a v malé dřevěné bedýnce začal promítat obrázky a vyprávět příběh. Často ho utnul v tom nejnapínavějším, aby se děti vrátily i zítra. Připomíná vám to něco? Jasně! Přesně tak fungují dnešní seriály, které nás nutí čekat na další díl.
První jiskry na filmovém plátně
S příchodem filmu se všechno změnilo. Úplně první dochovaný kousek japonské animace je záhadný třísekundový filmeček Kacudó Šašin z doby kolem roku 1907. Opravdový zlom ale přišel v roce 1917, kdy se na scéně objevili tři muži, dnes považovaní za otce anime, jednalo se o Ótena Šimokawa, Džuničiho Kóučiho a Seitará Kitajamiho.
Hned na začátku narazili na velký problém, protože filmový materiál byl šíleně drahý. Nevzdali se a místo toho popustili uzdu kreativitě. Místo aby kopírovali nákladné západní postupy, vymýšleli vlastní, levnější techniky. Kreslili křídou na tabuli, používali vystřihovánky nebo jednoduché kresby na papíře. Zrodila se tak filozofie, která anime definuje dodnes, tedy vytvořit co největší dojem s co nejmenšími prostředky.
Tragický osud průkopníků
Každý z této trojice měl svůj vlastní, často pohnutý osud. Šimokawa si při práci u prosvětlovacího stolu tak zničil oči, že musel po pár filmech skončit. Kóuči byl technicky nejnadanější a jeho groteska Tupý meč je dnes nejstarším dochovaným japonským animákem. A Kitajama byl vizionář, který založil první skutečné animační studio v Japonsku.
Jejich slibně se rozvíjející svět ale potkala katastrofa. V roce 1923 zasáhlo Tokio obrovské zemětřesení. Následné požáry zničily sklady a s nimi i většinu filmů z té doby. Kitajamovo studio shořelo na prach a on sám s animací navždy skončil. Byla to tragédie, která vymazala celou jednu kapitolu dějin.
A právě proto jsou dnes tito průkopníci téměř neznámí. Jejich práce byla zničena a další generace tvůrců musela začínat prakticky od nuly. Přesto jejich odkaz žije dál. Vynalézavost zrozená z nouze, kterou byli nuceni přijmout, se stala uměleckým stylem a duší celého fenoménu, kterému dnes říkáme anime.
Zdroje: wikipedia, edo-tokyo, Britannica, Research Gate
