Podle některých kritiků byla Vivaldiho hudba příliš intenzivní a odkláněla se od tehdejší klasické normy

Představte si Benátky na začátku 18. století. Nejsou to jen kanály a gondoly, ale pulzující centrum hudebního byznysu, kde o úspěch bojují ti nejlepší. A právě tady, v sirotčinci pro dívky jménem Ospedale della Pietà, tvoří hudbu kněz s ohnivými vlasy, Antonio Vivaldi.

Dnes jeho Čtvero ročních dob slyšíme v kavárnách a reklamách jako uklidňující kulisu. Jenže tehdy? Tehdy to byl punk. Pro mnohé současníky byl Vivaldi radikál, jehož hudba byla šokující, zběsile rychlá a nesnesitelně vášnivá.

Rudý kněz se bouřil proti hudbě svázané pravidly

Jak je ale možné, že hudba, kterou považujeme za ztělesnění klidu, byla kdysi tak kontroverzní? Abychom to pochopili, musíme se podívat na to, co tedy bylo v kurzu. „Klasikou“ se nemyslela epocha, ale spíš „stará dobrá škola“.

V Itálii udával tón Arcangelo Corelli s dokonale vyváženou a elegantní hudbou. Ve Francii se dbalo na přísnou orchestrální disciplínu a dvorskou noblesu. V Německu zase letěla intelektuální hloubka a složité kontrapunkty, jejichž mistrem byl Bach. A nad tím vším vládla takzvaná afektová teorie – jakýsi kodex emocí. Hudba neměla city chrlit, ale spíš je elegantně a kontrolovaně popisovat.

Hudba tak měla znít jako vědecká prezentace smutku než skutečný pláč. A přesně tohle Vivaldi svou hudbou rozmetal na kusy. Jeho bouře v Létě není popisem hněvu; je to zvukový záznam skutečné bouřky, který vás vtáhne přímo do jejího středu.

Jak Vivaldi rozbil housle

Vivaldi vtrhl na scénu a přepsal pravidla. Sólový koncert proměnil v dramatickou arénu, kde se sólista stává hrdinou, který bojuje s orchestrem, svádí ho a vítězí. Jeho rychlé věty mají neuvěřitelný tah, energii, která oproti uhlazené francouzské hudbě musela znít jako splašený kůň.

Vivaldi se nebál ani ostrých kontrastů a harmonií, které drásaly nervy, jen aby dosáhl co nejsilnějšího účinku. Byl to navíc fenomenální houslista a své skladby napěchoval pasážemi, které byly na hranici hratelnosti. Pro konzervativní uši to nebyla hudba, ale cirkusová exhibice.

Čtvero ročních dob bylo považováno za skandální

A nikde jinde není tento střet tak slyšet jako v jeho Čtveru ročních dob. Vivaldi k hudbě přiložil básně, které doslova popisují každou scénu. Už to není jen abstraktní „jarní nálada“, ale konkrétní reportáž: ptáci zpívají, potůčky zurčí a v jedné části dokonce slyšíme štěkání psa, zatímco pastýř spí.

V Zimě zase smyčce drkotají zuby a housle malují obraz bruslaře, který nešikovně padá na led. Dnes nám to přijde geniální, ale tehdy to mohlo působit až primitivně. Vznešené umění se najednou snížilo k napodobování obyčejných, a dokonce i trochu trapných zvuků reality.

Kritici hlásali, že tato hudba postrádá jakoukoli disciplínu

Není divu, že Vivaldi Evropu rozdělil. Zatímco jedni ho milovali, druzí ho kritizovali za italskou „extravaganci“ a nedostatek disciplíny. Obviňovali ho, že se opakuje a je povrchní. Jeho neuvěřitelná produktivita – složil skoro 500 koncertů – byla jen vodou na jejich mlýn. Vnímali to tak, že netvoří, ale jen donekonečna recykluje pár osvědčených triků.

Bohužel i rebel jednou zestárne

Nakonec se Vivaldi stal obětí vlastního úspěchu. Svou hudbou pomohl vytvořit nový, jednodušší vkus, který si žádal méně dramatu a více elegance. A tento nový styl najednou označil Vivaldiho hudbu za zastaralou. Rebel zestárnul a zemřel v chudobě a zapomnění.

Je to paradox. Právě ty vlastnosti, které jeho současníky tak dráždily – syrová energie, přímočará emocionalita a realistické malování zvukem – jsou důvodem, proč jeho hudba žije dál. To, co bylo kdysi skandálem, se stalo klasikou. Rudý kněz z Benátek sice prohrál svou poslední bitvu, ale jeho hudební revoluce vyhrála válku.

Zdroje: fdb.cz, wikipedie, klasikaplus