Móda podle Alžběty II.: Po válce dostávala látku na příděl jako všichni ostatní

Oblečení pro ni nikdy nebylo jen otázkou vkusu – bylo jazykem, kterým vyjadřovala respekt, stabilitu i osobnost. Královna Alžběta II. zanechala v módním světě hlubokou stopu. Ne okázalostí, ale důsledností a noblesou, která se stala jejím poznávacím znamením.

Od přídělových kupónů ke královské eleganci

Jen málokdo by čekal, že žena, která měla přístup k nejlepšímu krejčovství v zemi, začínala ve světě módy tak skromně. V poválečných letech si i ona musela látku na šaty obstarávat na příděl, stejně jako ostatní. A přesto se už tehdy začal rýsovat její přístup, a to že šaty měly být praktické, důstojné a nositelné.

Její svatební šaty z roku 1947, které navrhl dvorní návrhář Norman Hartnell, byly vyrobené z hedvábí a ozdobené byly výšivkami květinek symbolizujících jednotlivé země Commonwealthu. Ani v době úsporných opatření se nezapomnělo na symboliku. Už tehdy bylo jasné, že oblečení pro Alžbětu znamená víc než jen parádu.

Proč nosila tak výrazné barvy?

Na veřejnosti jste ji málokdy viděli v černé nebo béžové. Zářivě zelená, fialová, kanárkově žlutá nebo pastelově modrá – to byl její rukopis. Ne proto, že by chtěla poutat pozornost, ale z velmi prostého důvodu: chtěla, aby ji lidé viděli. Doslova.

„Musí mě poznat i ten úplně vzadu,“ pronesla prý kdysi s nadsázkou. Její stylistka Angela Kelly na to navazovala slovy: „Královna ví, že když někam přijde, lidé tam čekají třeba celé hodiny – a ona chce, aby ji na moment zahlédli.“ I v tom se ukazovalo, jak hluboce vnímala svou roli.

Lidé, kteří tvořili její šatník

Za královniným stylem stáli špičkoví návrháři, kteří s ní spolupracovali desítky let. Už zmíněný Norman Hartnell navrhl nejen slavnostní róby, ale i každodenní šaty, které vyvažovaly eleganci a skromnost. V 50. a 60. letech se přidal Hardy Amies, mistr jednoduchosti a střihu, který navrhoval její denní kostýmy.

Od 90. let se hlavní postavou v zákulisí stala osobní asistentka Angela Kelly – nejen návrhářka, ale také důvěrnice. Její úkolem bylo spojit praktičnost s protokolárními požadavky a královnina garderoba se tak stala promyšlenou výpovědí o postavení i osobnosti. Na slavnostnější příležitosti pak navrhoval outfity i Stewart Parvin, známý pro svůj smysl pro detaily.

A pak tu byli kloboučníci – především Philip Somerville, který jí navrhoval klobouky ladící do posledního odstínu.

Móda jako nenápadná diplomacie

Královna se nevyjadřovala politicky – ale její šaty mluvily jasně. Při zahraničních návštěvách často volila barvy či motivy, které odkazovaly na historii nebo kulturu dané země. Během návštěvy Irska si například vzala zelené šaty – jasný, i když tichý symbol respektu.

Podporovala domácí značky a řemeslo, ať už to byly boty od Anello & Davide, kabelky od Launer London, nebo brože, které často měly osobní příběh. Nešlo o okázalost – šlo o promyšlený signál.

Nadčasovost a udržitelnost

Je pozoruhodné, že někdo s takovým přístupem k luxusu dokázal být zároveň tak skromný. Oblečení nosila opakovaně – někdy i po několika desetiletích. Starší modely se upravovaly, přešívaly nebo kombinovaly s novými doplňky. Bez velkých slov ztělesňovala udržitelný přístup k módě ještě dávno předtím, než se stal trendem.

Její styl nikdy neplnil titulky bulvárních rubrik, ale zato ovlivnil celé generace návrhářů i běžných lidí. Vznikl i pojem „Balmoral chic“ – venkovský, ale noblesní styl plný vlny, tvídu a šátků, který se pravidelně vrací na módní mola.

Odkaz, který přetrvává

Alžběta II. byla možná konzervativní, ale nikdy nudná. Měla odvahu být vidět, ale vždy s respektem k roli, kterou zastávala. Její šatník byl tichým svědectvím o tom, že móda nemusí být výstřední, aby byla silná. Že eleganci neudává cena šatů, ale to, jak je člověk nosí.

A i když už není mezi námi, její stylový odkaz zůstává živý. Možná právě proto, že v sobě nesl to, co dnes tolik chybí – klid, důstojnost a nadčasovou krásu.

Zdroj: tv.nova.cz, novinky.cz