Matka Tereza: Ve skutečnosti vedla kult plný bolesti
Byla uctívaná jako anděl chudých, milosrdná tvář utrpení, světice ještě za života. Lidé jí stavěli pomníky, světoví lídři se klaněli její pokoře a Vatikán ji svatořečil. Přesto se pod tímto zářivým obrazem skrývá méně známá stránka příběhu. Matka Tereza, žena obdivovaná pro své skutky lásky, čelí posmrtně vážným výtkám, které se nehodí k obrazu bezchybné světice. Podle mnoha svědectví nebyla její pomoc vždy tím, čím se zdála být. Pro některé se její jméno stalo symbolem čisté víry, pro jiné ale ztělesněním slepého uctívání bolesti.
Narodila se v roce 1910 v dnešní Severní Makedonii jako Agnesë Gonxhe Bojaxhiu. Už v mládí v sobě cítila silné duchovní volání. Po vstupu do řádu Loreto odešla do Indie, kde učila dívky ze znevýhodněných rodin. Klášterní život ale časem vyměnila za ulice Kalkaty. Roku 1950 založila společenství Misionářky lásky, které mělo pečovat o ty nejubožejší. Její práce si získala světovou pozornost, stejně jako Nobelova cena míru, kterou jí v roce 1979 udělil norský výbor. Veřejnost ji přijímala jako ztělesnění soucitu. Média mluvila o lásce bez hranic a o čisté víře, která se snesla do uliček indských slumů. Její příběh byl zfilmován, citován, vyučován. Jen málokdo si dovolil pochybovat.
Temné stíny domovů pro umírající
Sláva Matky Terezy rostla, ale za zdmi jejích zařízení se děly věci, o kterých se dlouho mlčelo. Investigativní novinář Christopher Hitchens ve své eseji z roku 1995 upozornil na šokující výpovědi dobrovolníků i bývalých členek řádu. Lidé v péči Misionářek lásky často umírali bez základních léků, hygieny nebo odborné pomoci. Utrpení nebylo zmírňováno, ale vnímáno jako duchovní dar, který očisťuje duši.
Znepokojivé informace přinesl i kanadský lékařský tým, který ve svém odborném textu popsal domovy jako místa, kde se neléčilo, ale čekalo na smrt. I u léčitelných nemocí často chyběla snaha o pomoc. V duchu katolické teologie bylo trápení chápáno jako cesta ke spáse. Jenže ne každý, kdo trpí bolestí, hledá vykoupení. A ne každý, kdo trpí, má na výběr.
Kam mizely peníze
Paradoxem zůstává, že řád měl prostředků dost. Dary proudily z celého světa. Místo investic do léků a lékařů se ale peníze používaly na zakládání dalších zařízení. Indický lékař Aroup Chatterjee, který vyrůstal přímo v Kalkatě, se této praxi začal věnovat už v 80. letech. Po letech výzkumu vydal knihu The Final Verdict, v níž upozorňuje na systematické zanedbávání péče a nebezpečné romantizování bolesti. Podle něj se celý řád neřídil principy zdravotní pomoci, ale ideologií oběti, kde důstojnost trpícího ustupovala duchovnímu výkladu bolesti. Dodnes není jasné, kam přesně většina financí směřovala. Transparentnost byla minimální, odpovědnost téměř žádná.
Ticho ve víře
A možná největším překvapením byly její vlastní pochybnosti. Po smrti Matky Terezy vyšly najevo soukromé dopisy, v nichž popisovala hluboké duchovní prázdno. Cítila, že Bůh mlčí. Tato slova ukazují, že i ona sama vedla vnitřní boj mezi tím, co hlásala a tím, co cítila. Dlouhé roky měla pocit, že je opuštěná. Uvnitř se potýkala s tichem, zatímco navenek představovala symbol naděje. Lidskost, která se z těchto dopisů vynořuje, je možná silnější než jakákoliv svatozář.
Iluze nebo ikona?
Matka Tereza byla bezpochyby výjimečná žena. Její oddanost a vytrvalost zanechaly silnou stopu. Ale stejně tak je důležité připustit, že ne všechno bylo tak čisté, jak se na první pohled zdálo. Ikony totiž nejsou bezchybné. A víra by nikdy neměla sloužit jako záminka pro zanedbávání lidské důstojnosti. V jejím příběhu se tak snoubí velikost s tragédií, soucit s bolestí a víra s tichými pochybnostmi. Jen když se podíváme i na temné stíny legendy, můžeme pochopit, jak křehká je hranice mezi svatostí a slepou vírou.
Zdroje: Wikipedie, The Holy See, ČT24, Náš Region, NY Times
