Marlene Dietrich bojovala proti nacismu. Kvůli svobodě opustila vlast. Byla jediná?
Zatímco mnozí mlčeli, několik statečných žen se rozhodlo postavit temnotě do očí. Odmítly nacistickou propagandu i za cenu vlastní kariéry, svobody a někdy i života. Jejich příběhy dodnes rezonují jako důkaz odvahy ve světě, kde bylo nebezpečné říct NE.
Byla krásná, slavná a mohla si vybírat role podle svého gusta. Marlene Dietrich ale ve třicátých letech udělala něco, co se rovnalo profesní sebevraždě. Řekla „ne“. Ne nacistům, ne Hitlerovi, ne všemu, co se z její rodné země stávalo. Otočila se zády k Berlínu a zamířila přes oceán. Její rozhodnutí ale nebylo osamocené. V různých částech Evropy i v samotném nacisty okupovaném Československu se našly ženy, které si nenechaly vnutit roli v propagandistickém divadle třetí říše. Některé za to zaplatily nejvyšší cenu. A přestože jejich jména nejsou vždy známá, jejich odvaha si zaslouží zaznít i dnes.
Hvězda, která nezářila ve stínu hákového kříže
Marlene Dietrich byla pro Němce ikonou už před válkou. Snímek Modrý anděl ji vystřelil mezi filmové legendy a Josef Goebbels si velmi přál, aby byla ozdobou německé filmové propagandy. Nabídl jí luxusní život, role na míru a postavení, jaké se v nacistickém Německu rovnalo božství. Ale Dietrich nechtěla být bohyní v pekle.
Když nacisté převzali moc, emigrovala do USA. V roce 1939 přijala americké občanství a nacismus veřejně odsoudila. Místo natáčení ve státem řízené kinematografii zpívala vojákům na frontě a sbírala peníze pro válkou zasažené. Její písně zněly z improvizovaných pódií, z nemocnic i ze zákopů, kde se stala symbolem naděje. „Vlast není místo. Vlast je svoboda,“ řekla později. Když se po válce vrátila do Německa, nebyla vítána jako hrdinka, ale jako zrádkyně. Ani to jí ale neodradilo. Zůstala věrná tomu, co považovala za správné. Lidství a čest byly pro ni víc než sláva.
Anna Letenská – role, která končí tragicky
Zatímco Dietrich bojovala s nacismem z bezpečí emigrace, česká herečka Anna Letenská žila a hrála v okupované Praze. Byla hvězdou komedií, ale její skutečný hrdinský čin se odehrál mimo jeviště.
Letenská byla spojena s domácím odbojem, konkrétně s pomocí doktoru Břetislavu Lyčkovi, který léčil parašutisty zapojené do atentátu na Heydricha. Když se o její účasti nacisté dozvěděli, stihla dotočit svůj poslední film Přijdu hned. Už během natáčení věděla, že si pro ni přijdou. A přišli. Gestapo ji zatklo, mučilo a nakonec zavraždilo v Mauthausenu.
Neodmítla sice roli v nacistickém filmu, ale odmítla hrát hru podle jejich pravidel. Odmítla zradit. I to je jedna z největších forem hereckého „ne“. Její příběh je dnes často zapomenutý, přesto se řadí mezi ty, které by měly být vyprávěny znovu a znovu.
Další tiché hrdinky
Mnoho hereček mlčelo. Ze strachu, z bezmoci nebo z přesvědčení, že se s nacismem dá nějak přežít. Ale i mezi nimi byly výjimky. Hedy Lamarr utekla z Rakouska, protože cítila, že její země se mění v nebezpečné místo. V Americe se stala slavnou herečkou, ale to jí nestačilo. V hlavě nosila nápady, které předběhly dobu. Spolu s hudebníkem Georgem Antheilem vytvořila systém pro utajenou komunikaci, který později položil základy dnešního Wi-Fi. Nebyla jen filmovou hvězdou, byla ženou, která měla odvahu myslet jinak a jít si za tím.
V Čechách zase herečka Zdenka Smolová odešla z divadla poté, co byla požádána, aby hrála ve hrách podporujících nacistické ideály. Místo toho se přidala k odboji. O jejím osudu se moc neví, ale její odmítnutí bylo jedním z mnoha střípků odporu. Každý, kdo se tehdy rozhodl postavit režimu, nesl s sebou obrovské riziko. Přesto to někteří udělali, bez potlesku a bez reflektorů.
Neříct „ano“ bylo víc než protest. Byl to čin odvahy.
Když říkáme, že někdo „odmítl roli“, může to znít jako běžné pracovní rozhodnutí. Ale v nacistickém režimu znamenalo „ne“ často i konec kariéry, vězení nebo smrt. Tyto ženy nebyly jen herečky. Byly to osobnosti, které se nebály postavit temnotě čelem. Některé se zachránily útěkem, jiné zůstaly a zaplatily životem. Ale všechny spojovalo jedno – vědomí, že svoboda není samozřejmost a že odvaha může mít tvář i slavné ženy, která místo kamery volí svědomí. A právě jejich volba, byť často tichá a nenápadná, zanechala hluboký otisk v historii.
