Hollywoodský lov na komunisty: Řada talentovaných umělců byla odstavena nespravedlivě

Říká se, že pravda je někdy méně uvěřitelná než fikce. No tak tohle je přesně takový případ. V 50. letech Amerika úplně zešílela kvůli komunistům. Stačilo, aby si někdo myslel, že máte rádi Rusy, a byl konec. Zní to jako špatný film, ale bohužel se to doopravdy stalo. Hollywood, město snů a zlatého lesku, se změnilo v místo, kde se všichni báli vlastního stínu. Hvězdy musely utíkat do Evropy, scenáristé psali pod falešnými jmény a celý filmový průmysl se třásl strachem. A to všechno kvůli politické paranoie jednoho senátora.

Jak to všechno začalo: Když se Amerika zbláznila

Po válce si Američané mysleli, že bude klid. Jenže ne, přišla studená válka a z Rusů se stali největší nepřátelé. Lidé dostali takový strach z komunismu, že nerozlišovali mezi skutečnými špiony a normálními lidmi. Do toho přišel senátor Joseph McCarthy s geniální myšlenkou, proč neudělat kariéru na strachu lidí?

Hollywood byl jasná volba. Když se podíváte na film, může vás to ovlivnit víc než tisíc kázání. Politici dostali strach, že filmoví tvůrci budou lidi převracet na komunismus. Tak se rozhodli udělat v Hollywoodu pořádek po svém.

Slyšení, která začala v roce 1947, byla jako z hororu. Lidé museli žalovat na své kamarády, jinak skončili sami na pranýři. Představte si, že musíte říct, jestli váš soused sympatizuje s komunisty. A když řeknete ne, tak vás obviní, že lžete. Pěkná past, co?

Prvních deset statečných

Našlo se deset lidí, kteří měli dost odvahy říct: ne, tohle je špatně. Odmítli vypovídat proti svým kolegům a nechtěli nikomu říkat, co si myslí o politice. Byli mezi nimi skvělí scenáristé jako Dalton Trumbo nebo Ring Lardner Jr. – prostě profíci, co věděli, co dělají.

Jejich logika byla prostá: Ústava říká, že máte právo mlčet o svých politických názorech. Bohužel soudci to nechtěli slyšet a všech deset poslali do kriminálu za pohrdání Kongresem. Tak se jim poděkovalo za odvahu.

Filmová studia se vyděsila a udělala nejhorší možnou věc. Sestavila neoficiální seznamy lidí, se kterými nesměl nikdo pracovat. Jakmile se tam vaše jméno objevilo, byla vaše hollywoodská kariéra definitivně u konce. Žádné výjimky, žádné odpuštění.

Život ve stínu: Jak přežít bez jména

Co mají dělat lidé, kterým zakážete pracovat pod vlastním jménem? Najdou si způsob, jak systém obejít. Dalton Trumbo, jeden z nejlepších scenáristů všech dob, začal psát pod cizími jmény. Dokonce vyhrál Oscara za Římské prázdniny, ale na předávání nemohl jít – oficiálně ten film nenapsal.

Vznikl takový podzemní byznys s talentovanými lidmi. Fungovalo to tak, že blacklistovaný scenárista napsal scénář, nějaký čistý člověk si půjčil své jméno za část honoráře, a všichni dělali, že se nic neděje. Trumbo takhle napsal desítky filmů, ale musel pracovat za hubičku.

Někteří to vzdali a prostě se sbalili. Režiséři jako Joseph Losey se vystěhovali do Evropy, kde mohli dělat filmy bez politického tlaku. Často tam natočili svá nejlepší díla. Takže Amerika se vlastně střelila do nohy.

Atmosféra strachu: Když se všichni báli všech

Nejhorší na tom bylo, že nikdo nevěděl, kde jsou hranice. Stačilo, abyste před lety podepsali petici za mír nebo šli na špatnou oslavu. Dokonce i to, že jste četli určité knihy nebo měli špatné přátele, vás mohlo dostat na seznam. Byla to úplná paranoia.

Herci jako Lee Grant nemohli hrát ve filmech víc než deset let jen proto, že se jim nelíbila politika vlády. Zero Mostel musel utéct do divadla.

Atmosféra byla k nevydržení. Lidi se báli normálně mluvit, podávat si ruce s podezřelými lidmi, nebo dokonce číst určité noviny. V Hollywoodu, kde se kreativita a svoboda myšlení považují za základ všeho, se stalo něco nepředstavitelného – všichni se báli myslet.

Konec šílenství: Když McCarthy přestřelil

Naštěstí každá hloupost má svůj konec. McCarthy udělal chybu, když se pustil do americké armády a lidé konečně pochopili, kam až tahle hysterie dospěla. Televizní přenos slyšení ukázal McCarthyho jako šílence, který se neuměl chovat slušně ani před kamerami.

Herec a producent Kirk Douglas udělal něco odvážného – v roce 1960 uvedl ve filmu Spartacus Daltona Trumba pod jeho skutečným jménem. Byl to průlom. Konečně někdo řekl dost a ukázal, že se časy mění.

Postupně se seznamy rozpadaly, ale škody už byly obrovské. Spousta skvělých lidí ztratila nejlepší roky života kvůli politické paranoii jednoho senátora. Hollywood přišel o spoustu skvělých filmů a Amerika o kus své duše.

Co z toho plyne: Ponaučení do budoucna

McCarthyho éra nám ukázala, jak rychle se může civilizovaná země změnit v místo plné strachu a nenávisti. Lidé, co tohle zažili, celý život varovali, ať se to nikdy neopakuje. A měli pravdu – svoboda není samozřejmost.

Mnoho filmů z téhle doby získalo na ceně až později. Díla zakázaných režisérů v Evropě často předčila americkou produkci svou hloubkou a upřímností. Ukázalo se, že talent si cestu najde vždycky, i v těch nejhorších podmínkách.

Hollywood se z téhle lekce poučil jen částečně. I dnes můžeme vidět pokusy o politické ovlivňování filmů, i když ne v tak brutální podobě. Příběhy z 50. let nám připomínají jednu důležitou věc – svoboda umění je křehká věc a musíme ji chránit před každým, kdo ji chce zničit. .

Zdroje: Wikipedia, Britannica, UCLA