Pro nás byl tento film pohlazení po duši. Dnešní mladí ho nechápou, klepou si na čelo a posmívají se

Discopříběh z roku 1987 patřil mezi nejoblíbenější české filmy osmdesátých let. Pro celou generaci představoval útěk ze šedivé reality, písničky Michala Davida se vám zavrtaly do hlavy a příběh kominického učně Jirky rezonoval s každým puberťákem. Dneska si ho pouštějí lidi kolem padesátky s nostalgií v srdci a vzpomínkami na mladá léta. Mladší divák ale mnohdy nechápavě kroutí hlavou. 

Proč jsme to milovali: Písničky a útěk z reality

Osmdesátá léta v Československu nebyla zrovna růžová. Normalizace, fronty na banány, omezené možnosti. A uprostřed toho všeho přišel film o klukovi, který chodí na diskotéky, baví se s partou a řeší první lásku. Pro tehdejší diváky to byla pohádka, která jim ukázala jejich vlastní svět.

Písničky Michala Davida se tehdy hrály úplně všude. Sbírám céčka, Pijeme kolu, Poupata, to všechno znali úplně všichni. Když jste šli z kina, měli jste hlavu plnou těch melodií. Možná to nebyla symfonie, ale bylo to chytlavé a jednoduché. Zapamatovatelné.

Příběh kominického učně Jirky s ovdovělým otcem rezonoval s každým puberťákem. Hádky s tátou, první láska, snaha dokázat se před partou. To byly problémy, kterým každý rozuměl. Ladislav Potměšil jako táta a mladý Rudolf Hrušínský jako Jirka hráli vztah otce a syna věrohodně.

Film zachycoval dobovou atmosféru. Plzeňské sídliště, diskotéky, hudební Triangel. Všechno to tam bylo. Když se na to dneska lidi koukají, vzpomínají si na místa, která už neexistují, na dobu bez mobilů a internetu.

Co vidí mladá generace: Trapný muzikál s podivnými písničkami

Když si dnes dvacetiletý divák pustí Discopříběh, vidí něco úplně jiného. Vidí divný osmdesátkový muzikál s písničkami, co zní zastarale a trapně. Michala Davida nikdy neslyšel a nechápe, proč by ho měl brát vážně.

Děj je podle mladých jednoduchý až primitivní. Kluk se zamiluje do blondýny, provádí hlouposti, aby na ni zapůsobil, pak pochopí, že ta druhá holka je ta pravá. Hollywood točil tyhle příběhy už v padesátých letech a udělal to líp.

Herecké výkony působí na dnešní diváky strojené. Dialog je umělý, situace přehnané. Když Jirka běhá nahý po náměstí nebo se líbá před kamerou, mladí se tomu spíš smějí, než aby to brali jako romantickou ukázku odvahy.

Hudba je další velký problém. Synth-popové melodie z osmdesátých let zní dneska retro, ale ne v dobrém slova smyslu. Mladí jsou zvyklí na úplně jiný styl hudby a Davidovy texty jim připadají hloupé. Sbírám céčka prostě nezabere.

Nostalgie versus realita: Proč ten rozdíl?

Když si starší generace pustí Discopříběh, nevidí jen film. Vidí kus svého mládí. Vzpomínají, jak šli do kina i třikrát, jak znali všechny písničky nazpaměť, jak měli podobné problémy jako Jirka. Film je pro ně spojený s konkrétními vzpomínkami a pocity z té doby.

To mladému divákovi chybí. Nemá k filmu žádný emocionální vztah. Vidí ho poprvé a hodnotí čistě podle obsahu a kvality. A v tomhle srovnání prostě neobstojí proti moderním filmům.

Starší diváci odpouští filmu jeho nedostatky. Vědí, že se točil v normalizaci, s omezeným rozpočtem a pod dohledem cenzury. Chápou kontext doby a oceňují, že film vůbec vznikl. Mladým tento kontext chybí.

Recenze na ČSFD to ukazují jasně. Lidi kolem padesátky píšou: Tehdy to pro mě bylo kultovní, dnes je to spíš nuda, ale dávám hvězdičku za vzpomínky. Mladší diváci píšou: Odpad. A oba tábory mají vlastně pravdu ze svého pohledu.

Husákovy děti a jejich guilty pleasure

Film se stal symbolem osmdesátek pro celou generaci. Když na párty čtyřicátníků pustíte písničky z Discopříběhu, uvidíte příval energie. Lidi začnou zpívat, tančit, vzpomínat. Je to prostě jejich doba.

Mnoho z nich dneska přiznává, že to byl tendenční populistický film, že Michala Davida vlastně nemají rádi a že kvalita není žádná sláva. Ale pořád si to pouštějí. Je to jejich guilty pleasure. Nostalgie je silná věc.

Film zachycuje život teenagerů před mobilními telefony, před internetem, před sociálními sítěmi. Ukazuje, jak se lidi setkávali na diskotékách, jak se domlouvali bez SMS, jak řešili problémy bez googlu. Pro dnešní mladé je to skoro sci-fi, pro starší generaci normální život.

Zajímavé je, že i lidi, kteří se narodili až v devadesátých letech, někdy objeví Discopříběh a překvapivě se jim líbí. Ne kvůli kvalitě, ale kvůli tomu retro nádechu. Je to jako okno do jiné doby.

Co z toho plyne: Každá generace má své ikony

Není správné ani špatné, že mladí Discopříběh nechápou. Prostě mají jiné filmové ikony, které budou za třicet let nechápat jejich děti. Je to běžný generační cyklus.

Starší generace by neměla čekat, že mladí budou jejich oblíbené filmy milovat stejně. Film je produkt své doby a funguje hlavně pro lidi, kteří tu dobu zažili. Nostalgie je silná věc, ale nedá se přenést.

Na druhou stranu mladí by mohli být trochu tolerantnější. Nemusí film milovat, ale mohli by respektovat, že pro jiné lidi má význam. A možná si i uvědomit, že jejich dnešní oblíbené filmy budou za čtyřicet let vypadat stejně zastarale.

Discopříběh zůstane klasikou pro generaci Husákových dětí. Pro ostatní bude vždycky jen divný český muzikál. A to je v pořádku. Každá generace si najde své vlastní pohlazení po duši.

Zdroje: CSFD, Wikipedia