Karel Höger dokázal všechny okouzlit svým podmanivým hlasem
Když se řekne Karel Höger, mnoho lidí si vybaví elegantního muže s výrazným profilem, pronikavým pohledem a především hlasem, který dokázal pohladit i zamrazit zároveň. Jeho podání bylo vždy tak přesné, tak kultivované, že měl člověk pocit, že poslouchá poezii i v obyčejném rozhovoru. Höger se stal ikonou české herecké školy a jeho role dodnes patří do zlatého fondu naší kinematografie.
Od skromných začátků k herecké legendě
Karel Höger se narodil 17. června 1909 v Brně a od mládí to táhl k divadlu. Nejprve studoval na učitelském ústavu, ale vášeň pro herectví nakonec zvítězila. Po absolvování konzervatoře působil v Národním divadle v Brně, ale osud ho v roce 1941 zavál do Prahy. A to byla změna, která odstartovala jeho nejzářivější etapu.
V Národním divadle, a později i v Městských divadlech pražských, si rychle získal respekt nejen diváků, ale i kolegů. Jeho přirozená autorita a klidná, civilní stylizace ho odlišovala od tehdejších okázalých divadelních projevů. Dokázal být současně noblesní i lidský. A jeho přednes? Ten se prostě nezapomíná.
Byl to právě Högerův sametový hlas, který ho předurčil nejen k herectví, ale i k rozhlasu a dabingu. Dlouhá léta propůjčoval svůj hlas filmovým hrdinům i vypravěčům a mnoho posluchačů ho milovalo právě díky tomu. Často ho najdete i v dnes archivních pohádkách a dokumentech, kde jeho hlas dodává obrazům hloubku a sílu.
Filmové a televizní hvězdné chvíle
Karel Höger ztvárnil desítky významných rolí, které utvářely podobu českého filmu i televize ve 20. století. Na plátně se objevil už v roce 1939 ve snímku Ohnivé léto, ale skutečný průlom přišel až po druhé světové válce, kdy se naplno rozvinul jeho talent. Za jeden z jeho nejikoničtějších výkonů bývá považována role básníka Karla Hynka Máchy ve filmu Noční motýl (1941). Höger v této roli působil jako zjevení – jeho projev byl hluboký, niterný a melancholický, čímž si okamžitě získal srdce publika. Jeho Mácha nebyl jen romantickým hrdinou, ale i lidskou bytostí se všemi pochybnostmi a touhami.
V dramatu Kat nepočká (1949) se představil v úplně jiné poloze – jako muž postavený před vážná morální dilemata. Film vynikal nejen napětím, ale právě Högerovým hereckým výkonem, který byl promyšlený do posledního gesta i pohledu. Divák neměl šanci zůstat chladný.
V 60. letech, kdy československý film prožíval své slavné období, se Höger objevil ve snímcích jako Dnes naposled nebo válečném dramatu Smrt si říká Engelchen, kde se už více opíral o civilní, vnitřně tlumený projev. Právě tady se ukázalo, jak skvěle dokáže přejít od patosu k lidské přirozenosti – aniž by přitom ztratil eleganci nebo hloubku.
A co televize? Tam Höger doslova zářil. Nejvíc se do paměti diváků zapsal jako profesor Matěj v historickém seriálu F. L. Věk (1971). Jeho postava byla ztělesněním noblesy, moudrosti a lidskosti – přesně takové vlastnosti, které sám Höger do každé své role přinášel. V tomhle seriálu byl spíš než hercem živým svědomím příběhu. Diváci ho milovali – nejen pro jeho herectví, ale i pro jakousi vnitřní důstojnost, která z něj vyzařovala.
Jeho televizní a filmové role měly jedno společné – nepodceňovaly diváka. Höger nikdy nehrál „na efekt“, ale vždy s úctou k textu, kolegům a především k lidem, kteří ho sledovali. Díky tomu zůstává jeho odkaz živý i dnes, kdy si jeho role můžeme připomenout díky archivům a digitalizovaným verzím slavných filmů.
Divadlo jako první láska
Ačkoli byl populární hlavně díky filmu, nikdy neopustil divadelní prkna. Právě tam mohl plně uplatnit svůj smysl pro jazyk, rytmus i emoce. Hrál Shakespeara, Čechova i českou klasiku, vždy s důrazem na text, lidskost a smysl pro vnitřní pravdu postavy. Nehledal efekty, ale obsah.
Kdo Högera poznal osobně, často mluví o jeho hluboké slušnosti. Nepatřil mezi bouřliváky, bulvár se mu vyhýbal obloukem. Měl svůj řád, vážil si řemesla a ctil hodnoty, které dnes možná trochu ztrácíme. I proto působí jeho dílo tak nadčasově – není to jen řemeslná preciznost, ale i morální ukotvenost, která z jeho herectví dělá něco víc než jen zábavu.
Zemřel 4. května 1977, ale jeho hlas i výkony zůstávají. Díky archivům, nahrávkám a filmům je stále možné Högera potkat – a nechat se jím opět okouzlit.
Zdroj: Můj rozhlas, ČSFD
