Narodila se s nepřehlédnutelnou genetickou mutací, přesto je nejkrásnější dcerou Bolka Polívky

Vyrůstala v umělecké rodině, ale nikdy se nesvezla na slávě slavného příjmení.

Kamila Polívková, nejstarší dcera Bolka Polívky a Chantal Poullain, si šla od začátku svou vlastní cestou. A i když se narodila s netradiční genetickou zvláštností, proměnila ji v něco, co z ní dělá jednu z nejzajímavějších žen českého divadla. Kamila se narodila v roce 1971, a už tehdy bylo jasné, že nebude tuctová. Má heterochromii – každé oko jiné barvy. Jedno hnědé, druhé modré. Na první pohled detail, ale ve skutečnosti právě ten, který si člověk zapamatuje. Kamila z toho nikdy nedělala tajemství, naopak. Zatímco jiní by se snažili odlišnost schovat, ona ji přijala jako svou součást. „Je to prostě moje,“ říká s klidem sobě vlastním.

Dcera dvou výrazných osobností

Narodit se do rodiny Bolka Polívky a Chantal Poullain znamená vyrůstat obklopená divadlem, energií a neustálou tvorbou. Přesto Kamila nikdy netoužila po jevišti. Nechtěla být herečkou jako máma ani bavičkou jako táta. Divadlo ji zajímalo z jiné strany – zpoza opony.

Vystudovala scénografii na DAMU a už během studií bylo jasné, že má mimořádný cit pro prostor, světlo a symboliku. Její scény jsou přesné, promyšlené a přitom plné emocí. Dnes patří mezi nejuznávanější scénografky u nás i v zahraničí. Spolupracovala s Národním divadlem, Divadlem Na zábradlí nebo s režisérem Dušanem D. Pařízkem.

Kamila Polívková nikdy nesoutěžila o pozornost. Nepotřebuje výrazný make-up ani drahé šaty. Její kouzlo je v přirozenosti – v tom, že působí klidně, inteligentně a autenticky. A právě to z ní dělá ženu, kterou lidé považují za nejkrásnější dceru Bolka Polívky. Její pohled má zvláštní sílu – dvě různobarevné duhovky působí skoro hypnoticky. Není to klasická krása podle časopisů, ale taková, co zůstane v hlavě. Polívková tím připomíná, že dokonalost je často nuda a že opravdová krása začíná tam, kde končí šablony.

Tvorba, která má hloubku

Kamila se naplno věnuje nejen výtvarné práci, ale i režii. Její inscenace jsou vizuálně čisté, přesné, někdy až minimalistické – ale pokaždé promyšlené do posledního detailu. Umí vytvořit atmosféru, která diváka vtáhne a nepustí.

Na rozdíl od svého otce, který sází na humor a nadsázku, Kamila hledá krásu v tichu, v drobných gestech a symbolice. Nezajímá ji okázalost, ale pravdivost. A možná právě tím po svém navazuje na rodinnou tradici – jen jiným jazykem. Dnes žije mezi Prahou a Brnem, pracuje na nových projektech a udržuje si pověst tvůrkyně, která si dělá věci po svém. Nepotřebuje být v centru pozornosti, protože její práce mluví za ni. Kdo ji zná, říká, že má zvláštní klid a sílu, kterou z ní cítíte, i když zrovna mlčí.

Kamila Polívková je důkazem, že být jiný je dar. A že někdy právě drobná „vada“ může být tím, co člověka dělá výjimečným.

Zdroj: zeny.iprima.cz, medium.seznam.cz, prakomdiv.cz, NIH, YouTube