Jaromír Nohavica: Lidový bard, který si získal popularitu svou autentičností

Jaromír Nohavica – jméno, které rezonuje už desítky let českou hudební scénou.

Chlap, co se narodil v Ostravě a zůstal srdcem v tomhle drsném regionu, i když ho zná celé Česko a často i Slovensko. Nohavica je fenomén – ne kvůli hitparádám, ale kvůli tomu, že si ho lidi oblíbili sami. Bez velké reklamy, bez přetvářky. Prostě proto, že jim rozumí. A že zpívá o věcech, které se týkají jich samotných.

Autenticita, která se nedá naučit

Nohavica nikdy nemusel dělat „machra“, aby zaujal. Jeho kouzlo je v jednoduchosti a pravdivosti. Ať už zpívá o lásce, smrti, alkoholu nebo každodenních starostech, vždycky je v tom něco lidského. Někdy je hořký, jindy něžný. Občas ironický, často hluboký. Ale nikdy falešný. A právě to je důvod, proč se jeho písničky zpívají u táboráků i v obývácích, proč jeho koncerty praskají ve švech a proč se lidi dojímají, když spustí „Kometu“ nebo „Milionáře“.

Začínal jako překladatel, textař, muzikant s kytarou, který vystupoval na folkových festivalech. Postupně si získával víc a víc fanoušků, až se z něj stal bard, který oslovuje generace. Nepotřeboval velkou kapelu, světla, kouř a efekty. Stačila mu kytara, harmonika a hlas, který dokáže pohladit i „rozsekat“ zároveň.

Jeho texty jsou literárně silné. Věděl to už i Karel Kryl, který Nohavicu nejdřív obdivoval, později mu ale vyčítal kolaboraci s režimem. A právě tohle je část Nohavicova příběhu, která zůstává kontroverzní.

Stín minulosti

V devadesátých letech vyšlo najevo, že Nohavica spolupracoval s StB. Sám to později přiznal – podle něj byl pod tlakem, nic zásadního neudělal a nikoho neudal. Ale u části veřejnosti tahle skutečnost zanechala hořkost. Pro některé je to skvrna, která se nedá přehlédnout. Pro jiné zase důkaz, že i slavní lidé jsou jen lidi – se svými slabostmi a chybami.

Faktem je, že i přes tohle odhalení si Nohavica zachoval obrovský okruh fanoušků. Nehroutil se, nevysvětloval donekonečna. Zůstal věrný svému stylu a dál tvořil. A lidi mu zůstali věrní. Možná proto, že si na nic nehraje.

To, co dělá Nohavicu výjimečným, je schopnost vyjádřit něco univerzálního skrz obyčejná slova. Je to básník, který ale nepíše složité verše pro literární kavárny. Spíš takový, co sedí s kamarády v hospodě, občas mlčí, občas se rozvypráví a najednou z něj vypadne věta, která člověka píchne u srdce.

Jeho písně jsou o všedním životě – o vztazích, o tom, co nás těší i co bolí. Nohavica se nevyhýbá ani alkoholu – jak tematicky, tak v osobním životě. Sám prošel protialkoholní léčbou a nikdy se tím netajil. I tady platí to, co u něj skoro ve všem: otevřenost a žádná hra na dokonalost.

Od koncertních sálů po YouTube

Ať už Nohavica vystupuje v Lucerně, v Ostravě nebo na YouTube během pandemie, pořád je to ten stejný chlap s kytarou. V době, kdy většina umělců nevěděla, co si počít, začal streamovat koncerty z bytu. Bez nároku na vstupné, jen tak – pro lidi. A zasáhl jich tisíce. Ukázal, že i v době izolace se dá být blízko. Stačí písnička.

Jaromír Nohavica je pro některé zrádce, pro jiné hrdina. Jedno je ale jisté: je to osobnost, která tu zanechala stopu. Ať už ho člověk miluje, nebo mu nemůže přijít na jméno, málokdo zůstává lhostejný.

Jeho koncerty bývají vyprodané, jeho alba se prodávají, jeho písně zlidověly. To se nepovede každému. A je úplně jedno, jestli se zrovna zpívá „Těšínská“ nebo „Píseň o Viktorce“ – vždycky v tom bude něco, co člověka zasáhne. Nohavica není bůh, ale je výjimečný. Ne proto, že by měl dokonalý hlas nebo že by vždycky jednal správně. Ale proto, že je svůj. A že v jeho písničkách najdeme kousek sebe. V radosti, smutku, nostalgii i smíchu.

A právě proto si ho lidi zamilovali. Protože i když je bardem národa, pořád zůstává hlavně Jaromírem – tím chlapem s kytarou, co si nehraje na nic víc, než kým doopravdy je.

Zdroj: wikipedia.org, idnes.cz, respekt.cz, Český rozhlas Plus