Realismus po italsku: Když filmaři chodili sbírat inspiraci do ghetta, viděli větší peklo než ve filmech

Po válce byla Itálie na kolenou. Ulice rozbombardované, lidé bez práce, budoucnost nejistá.

A v téhle bídě se zrodil nový filmový směr. Tvůrci přestali točit v naleštěných studiích a namísto hvězd obsazovali obyčejné lidi. Vznikl italský neorealismus – filmy, které se nebály ukázat realitu tak, jak opravdu vypadala. Bez masek a příkras.

Pryč s iluzí

Před válkou byly italské filmy plné romantiky a kostýmů. Diváci sledovali uhlazené herce a na plátně se odehrávaly krásné, ale odtažité příběhy. Jenže po roce 1945 to působilo směšně. Když člověk doma neměl ani pořádné jídlo, těžko se díval na sladkobolné romance. Režiséři jako Roberto Rossellini nebo Vittorio De Sica proto pochopili, že musí nabídnout něco jiného – něco opravdového.

Velká studia nebyla k dispozici, a tak se filmovalo venku. Kamera zabírala skutečné dvorky, rozbité domy a ulice plné děr. Atmosféru dotvářeli lidé, kteří s herectvím neměli nic společného – dělníci, ženy v domácnosti, dokonce i děti z okolí. Jejich přirozenost působila silněji než sebelepší výkon zkušeného herce. Díky tomu měly snímky pocit dokumentu, i když šlo o hraný příběh.

Příběhy obyčejných lidí

Neorealismus se nezajímal o hrdiny z plakátů. Do centra pozornosti se dostali ti, o kterých se dřív netočilo – nezaměstnaní, rodiny na hranici chudoby, lidé bez střechy nad hlavou. Filmy jako Řím, otevřené město nebo Zloději kol ukazovaly starosti všedního dne. Nešlo o složité zápletky, ale o emoce a drobné momenty, které dokázaly rozdrásat srdce víc než jakákoli velkolepá podívaná.

Neorealismus nezůstal jen italskou záležitostí. Jeho stopu najdete třeba ve francouzské nové vlně nebo v dnešních nezávislých filmech. Ukázal, že silný příběh nepotřebuje milionový rozpočet. Stačí kamera, dobrý nápad a odvaha vyprávět bez pozlátek. Tenhle přístup inspiroval celé generace tvůrců, kteří se snažili zachytit život takový, jaký je.

Proč na něj nezapomenout

I když samotný směr časem vyprchal, jeho duch přežívá. Vždy, když se na plátně objeví syrová kamera, civilní herectví a důraz na skutečné problémy, dýchá z toho odkaz neorealismu. Připomíná, že někdy není třeba realitu přikrášlovat – stačí ji ukázat. A divák se v ní pozná sám.

Zdroj: Collider, IMDb, en.wikipedia.org