Hollywoodské smlouvy: Exkluzivita a plná kontrola nad životem hvězd

Hollywood třicátých až padesátých let dodnes omamuje leskem tapisérií a třpytem flitrů. Pod pozlátkem ale tepala tvrdá strojovna, v níž studia držela herce na krátké uzdě a s omluvným úsměvem jim diktovala, co smějí jíst, nosit i koho mají milovat. Smlouva byla posvátný papír – a kdo podepsal, ten kývl na život v bavlnce i na zlatá pouta.

Jak takové neviditelné okovy vypadaly a proč se jich hvězdy začaly zbavovat až po druhé světové válce? Připomeňme si dobu, kdy o osudu Caryho Granta či Bette Davis nerozhodovaly castingy, ale tři řádky v tlusté šanonové složce na stole šéfa studia.

Život na zlatém vodítku

Klasický „star system“ stavěl herce na piedestal, ovšem jen když drželi jazyk za zuby a nechali se tvarovat jako modelína. Studia jim měnila jména, původ i barvu vlasů, najímala učitele chůze a publicisty, kteří vymýšleli zdánlivě spontánní milostné aféry. Cílem bylo mít produkty bez vady na kráse, tedy bez skandálů a osobních excesů.

Podepiš, nebo běž domů

Standardní smlouva platila sedm let. Když se herec odmítl roli, studio ho jednoduše suspendovalo – a dny na nucené dovolené se k závazku přičetly. Reálně tak mohl kontrakt trvat klidně deset let. Zároveň bylo zakázáno natáčet jinde, pokud šéf nedal výslovné povolení. Pro mnohé nezůstalo než držet krok a poděkovat za každou další „půjčku“ jinému studiu, aby se neztratili z očí publika.

Morality clause: strážce reputace

Kdo se chtěl opít, navštívit zakázaný klub nebo si domluvit tajné rande, riskoval okamžité sankce. Takzvané morality clauses dávaly studiím právo smlouvu zrušit a hereckou pověst smést ze stolu, pokud hvězda poškodila veřejnou pověst studia. Na první dobrou to znělo jako pojistka proti skandálům – ve skutečnosti to byla bič na každého, kdo se odchýlil od předem nalinkovaného obrazu.

Když se hvězda vzbouří

Bette Davis to zkusila už v roce 1936, když po sérii podprůměrných rolí práskla dveřmi Warner Bros. a odletěla do Anglie. Firma na ni podala žalobu a soud tehdy koncernu přihrál vítězství. Skutečný průlom přišel až o sedm let později: Olivia de Havilland si stoupla před kalifornského soudce a spor vyhrála. Verdikt, přezdívaný později De Havillandův zákon, zrušil praxi násobného prodlužování kontraktů a herečkám i hercům otevřel cestu k větší volnosti.

Poslední hřebíček: Paramount Decree

Rok 1948 se do knih historie zapsal rovnou kapitolou. Nejvyšší soud USA v případu United States v. Paramount Pictures rozsekl vertikální monopol: studia nesměla dál vlastnit kina a tím pádem ztratila nepřetržitou kontrolu nad výrobou i distribucí filmů. S tím se postupně začaly drolit i železné kontrakty a hvězdy pomalu přecházely na volnou nohu. Jinými slovy – Hollywood se nadechl a začal se měnit v to, co známe dnes.

Co zůstalo za oponou

Legendární éra přinesla nesmrtelné filmy, ale taky úzkost z každého kroku vedle. Hrdinové pláten chodili po červeném koberci jako po provaze nataženém nad propastí drbů a paragrafů. Dnešní hvězdy už si spravují profil na sociálních sítích samy a vyjednávají projekt po projektu, nicméně lesk starého Hollywoodu (i jeho temnější zákoutí plná tajných dohod) zůstává fascinujícím dědictvím.

Příběh tajných smluv ukazuje, jak křehká může být svoboda tam, kde se lesknou reflektory a točí velké peníze. Když dnes sledujeme červený koberec, vidíme úsměvy a róby. Za necelým stoletím vzdálenou oponou však ležely smlouvy psané tvrdší rukou než scénáře, které nakonec slavné tváře i publikum naučily, že bez práva na vlastní život žádná opravdová hvězda zářit nemůže.

Zdroje: wikipedia.org, law.justia.com, The theguardian.com, constitutioncenter.org, newyorker.com